Česká čína

,,Ne ne ne, nechte mě, já zaplatim." křičel Michal, zatímco ho vysoký muž v kožené bundě táhl do restaurace Česká Čína. Podnik byl tuctová restaurace, která nijak nezujme a nenaláká vás, aby jste v ní povečeřeli s rodinou. Nebyla ani extra výdělečná. To ale ničemu nevadilo. Michal se ocitl v obrovském skladu zásob. Místnost zdobily vysoké police plné konzerv se zeleninou, balenými těstovinami, rýží a dalších zásob jídla. Strop zdobilo několik zapnutých větráků. U jedné stěny byly obrovské železné dveře. U další stěny stála skříň a obrovský stůl, u kterého se bavili dva muži. Jeden byl střední postavy, měl blonďaté vlasy a na sobě džínovou bundu, druhý byl hromada svalů a měl na sobě černé upnuté tílko. Oba drželi v ruce cigaretu. Když vysoký muž přitáhnul Michala do skladu, oba muži se přestali bavit, típnuli cigaretu do popelníku na stole a vydali se připevnit Michala k židli. Židle připomínala elektrické křeslo, určené k popravě. Na opěradlech byli okovy, kterýma mu spoutali ruce. Stejná výbava byla i u nohou, které mu byly taktéž upoutány k židli. Opěradlo se táhlo vysoko nad hlavu. Na vrcholu tkvěl okov určený k pevnému připoutání hlavy, který se dal nastavit na správnou výšku hlavy dalšího dlužníka. Muži nastavili správnou výšku a připevnili tak Michala k židli, bez jediné možnosti pohybu. Kov Michala studil. Vzpíral se mu co to šlo. ,,No tak. Přísahám, že zaplatím. Prosím." žadonil Michal. Vysoký muž se vydal k železným dveřím. Když je otevřel, Michal začal znovu řvát v naději, že se za dveřmi nachází stoly s hosty restaurace. Bez efektu. Muž zmizel za dveřmi. Michal začal opět prosit. ,,Já vám to seženu, prosím pusťte mě." Následovala silná rána do nosu od svalovce, po které se nos okamžitě zlomil a vyvalila se z něj krev. ,,Já se z vás jednou poseru." zanadával svalovec, zatímco blonďák vytáhl z šuplíku u stolu lepicí pásku, kterou Michalovi obvázal pusu. Oba muži u stolu si zapálili další cigaretu a pokračovali v hovoru. ,,Včera jsem při kopání skoro dostal infarkt." pronesl blonďák. ,,Strašně se to táhlo. Vybrali jsme to blbě. Bylo to asi pět metrů hluboko a byli jsme na to jen dva. Strávili jsme tam s tím hodinu." Michal se dál vzpíral v okovech. Měl v nich přibližně dva centimetry prostoru a tak máchal rukama a nohama jak to jen šlo. ,,Nám to nikdy netrvalo dýl, než půl hodiny." přerušil ho svalovec. ,,To se máš. Každopádně už od začátku to bylo divný. Zdálo se mi, že slyším nějaký řev, ale bylo to tak vzdálený, že jsem myslel, že někoho vraždí kilák daleko." Michal zakňučel. Přes pásku toho moc slyšet nebylo,ale přesto přišla další rána od svalovce. Tentokrát do čelisti. Michal by přísahal, že mu jí zlomil. ,,Kde sem to byl?" zeptal se blonďák. ,,Řev při kopání." odvětil svalovec. ,,Jo. No čím hloub jsme byli, tím byl ten řev silnější. Když jsme se konečně dostali až k rakvi, bylo jasný, že mrtvola tam určitě není. Když jsme jí otevřeli, nevěděl jsem, jestli dřív dostanu infarkt nebo se pobleju." ,,Byl bych řekl, že už jsi dost otrlej." přerušil ho svalovec. Michal přemýšlel, jak se této situace dostat. ,,Neskákej mi do řeči, kurva!" skoro zařval blonďák. Svalovec zařadil zpátečku. ,,Jasný, sorry, pokračuj." Michal začal pomalu vzlykat. ,,Kámo, něco takovýho jsem v životě neviděl, a že mám něco za sebou. Ležel tam chlap, svázanej a normálně pohřbenej zaživa s hromadou červů." ,,Co?" zarazil se svalovec. ,,Bylo jich tam asi pár stovek. Hlava byla oddělená od těla takovým plexisklem, aby se jima nemohl udusit. Ty červi ho požírali zaživa. Nevím, jak dlouho tam ležel, ale prožranej byl slušně. Do krve, do masa, na pár místech jsem viděl i kost." ,,Do prdele. Kdo udělá něco takovýho?" ,,To by mě taky zajímalo. Ale šéf byl nasranej a..." začal odpovídat blonďák, ale v tu chvíli se rozrazili dveře, kterýma Michala přivedli a do místnosti vešel vysoký a hubený muž s ostrými rysi v obličeji v kompletně černém obleku, doprovázený dvěma gorilami, dvakrát většími než svalovec, který dosud dělal Michalovi společnost. Muž v obleku, evidentně šéf, kráčel místností sebevědomě a naštvaně vpřed. ,,Paráda, takže tu máme dalšího debila. Kdy už vám kreténům dojde, že máte platit včas?!" zařval. Blonďák serval Michalovi z pusy pásku jedním trhem. Depiloval mu tak pár krátkých vousů, které Michalovi narostli od posledního holení. ,,Já vám zaplatím..." začal se kát Michal, když mu na obličej přistála rána do spánku od svalovce. ,,Tyhle kecy sem už slyšel." prohlásil šéf a sundal si sako. ,,To je pořád dokola. Chtěli by jste i splátkovej kalendář." povídal, zatímco si vyhrnoval rukávy u košile. ,,Prosím." zkusil to znovu Michal. Tentokrát uhodil přímo šéf. Rána do lícní kosti byla posílena prstenem na šéfově ukazováčku. ,,Seru ti na tyhle kecy. Teď to bude jednoduše..." začal šéf, když se opět rozrazili dveře. Dovnitř vtrhli dva muži, kteří na ramenou nesli tělo. Michal opět zařval o pomoc, ale než stihl doříct slovo, dostal další ránu do nosu od šéfa. Michal zařval bolestí. „Ještě slovo a čekají tě taková muka, že si budeš přát smrt.“ vysvětlil mu důrazně šéf. Poté se otočil na nově příchozí. ,,No kurva, vy si umíte vybrat chvilku!" zařval na ně. ,,Pardon, šéfe, ale tohle by jste měl vidět." ozval se mrňavý obtloustlý muž, který držel tělo u nohou. Muž, který ho držel u hlavy byl plešatý a okamžitě po položení těla na zem se obrátil zpátky ke dveřím a vyšel ven. Mrtvola muže ve středních letech, posetá hustým ochlupením, vypadala na první pohled normálně. Alespoň do chvíle, kdy člověk pohledem nezabloudil k hlavě, která byla černá tím nejtmavějším odstínem. ,,Co to kurva je??" prohlásil šéf při pohledu na tělo. ,,Takhle jsme ho našli." odpověděl obtloustlý muž. ,,Proč má černou hlavu?" podivil se svalovec. ,,Kolem krku má asi deset gumiček. Víte jak se říká, že když si dáte kolem ruky gumičku, tak vám nakonec zčerná a upadne? Někdo to asi zkusil s hlavou." teoretizoval tlusťoch. ,,Jak to, že se neuškrtil?" zeptal se blonďák. ,,Copak to jde kolem krku nandat tak, aby si se neuškrtil?" Šéf kmital hlavou od jednoho k druhému s naštvaným výrazem. ,,Taky je mi to divný. Ale asi se jim to povedlo." odvětil tlusťoch. ,,Asi tu máme gang, který rád pohřbívá lidi zaživa uchylným způsobem." zasmál se svalovec. ,,To je fuk. Proč ho sem vůbec taháte?" zeptal se šéf. ,,No nevím, co s ním." pokrčil rameny obtloustlý muž. Šéf si promnul oči. ,,Co asi myslíš?" ,,No jasně, že vím, co s tělem. Ale co s hlavou. Taky do masa?" Šéf se zamyslel. ,,Ne, to radši ne. Někdo by mohl dostat otravu, přišla by hygiena a bylo by to v prdeli." Dveře se opět otevřeli a do místnosti vešel plešoun. V náručí držel batole. ,,Hele..." začal šéf, ale zarazil se, když spatřil batole. ,,Proč sem kurva taháš dítě!?" ,,Nemá ho kdo hlídat." odvětil plešoun. ,,My tu mučíme a vraždíme lidi a ty sem vezmeš dítě?? Posral ses??" ,,Vždyť nic nevnímá. Vůbec neví, co se tu děje." Šéf si schoval hlavu do dlaní. ,,Panebože. Fajn, polož to dítě a vem tu mrtvolu do masa." Plešoun položil dítě na podlahu. ,,Počkej tu na tatínka, maličká." usmál se na dítě a pohladil ho na hlavě. Poté se vydal se k tělu a vzal ho do náručí. V tu chvíli hlava upadla. ,,Jo, fakt se jim to povedlo." poznamenal s úsměvem blonďák. Plešoun zmizel i s tělem za železnými dveřmi. ,,Pomoc!" zařval Michal, když se dveře otevřeli. Svalovec mu uštědřil ránu do břicha. Michal zaúpěl. Šéf se otočil na blonďáka. ,,Zbav se tý hlavy." Blonďák sebral hlavu a vyšel východem ven, zatímco tlusťoch se přidal ke skupince u stolu a zapálil si. Šéf se otočil na Michala. ,,Takže, teď okamžitě seženeš ty peníze. Dojdeš do banky si vzít hypotéku, zavoláš mamince, ať ti do dá ze svýho platu, je mi to fuk. Budou tu dneska večer." Michal se snažil nadechnout po ráně do břicha. ,,Máme spoustu metod, jak tě přinutit." pokračoval šéf. ,,Ve filmech vyhrožujou kastrací, ale to by si vykrvácel hodně rychle. A to je nám k ničemu." vyprávěl, zatímco otevřel šuplík od stolu, a vytáhl skalpel. Dal mu ho velice blízko před oči a mírně s ním zamával. ,,Takže jak to bude?" zeptal se šéf. Michal se ztěžka nadechl. ,,Nevím, kde je teď..." Než stihl domluvit, sklonil se k němu šéf a skalpelem mu začal pomalu trhat nehet na pravém ukazováčku. Michal zařval bolestí. Dítě začalo brečet. „Kurva!“ zařval šéf šéf směrem k dítěti. „Kde je ten debil?“ Gorily pokrčili rameny. „Kurva.“ pronesl šéf. Poté se otočil zpět k Michalovi. ,,Nehtů máš hodně. Celkem dvacet, i s těma na nohou. A tímhle zábava rozhodně nekončí." V tu chvíli se opět rozrazili dveře. ,,Co to kurva..." prohlásil šéf. Ve dveřích se objevil muž, s vyzáží moderního hipstera. Nagelované vlasy, knír směřující vzhůru, dlouhá bradka a na rukou nepočítaně tetování. Na rameni nesl mrtvolu bez nohou a bez rukou. „Ježíši, kurva, do prdele, co to je?!“ zařval šéf. „Mám další úlovek, šéfe!“ pronesl nadšeně hipster. „Kde si to vzal?“ Hipster položil mrtvolu na zem. Poté si všiml plačícího dítěte. „Co tu dělá to dítě?“ zeptal se. „Nevšímej si ho. Tak co je kurva?“ odpověděl šéf. „Při kopání jsem se šel jsem se vychacat do křoví.“ vyprávěl hipster. „Ještě než jsem k němu došel, slyšel jsem jak se tam něco pohybuje. Říkal jsem si pohoda, to je nějakej ježek nebo tak. Rozhrnul jsem to křoví a začal chcát, když najednou na mě někdo začal řvát: "Si se snad posral.". Málem jsem vyletěl z kůže. Ale to bylo ještě v pohodě. Skoro jsem se doopravdy posral, když jsem viděl, co na mě řve." Šéf si dal hlavu do dlaní. ,,Čumim dolů na tu zem. Na první pohled to vypadalo jako obří červ, ale byl to plešatej maník, bez rukou a nohou." ,,Cože?" zareagoval svalovec. ,,Fakt. Bez prdele. Byl už tak dost mrňavej, ale bez rukou a nohou neměl ani metr. A zoufale se snažil někam doplazit. Vypadalo to fakt děsivě a směšně zároveň." Šéf se snažil pravidelným dýcháním ustálit svůj vztek. ,,To mě poser." zasmál se svalovec. Tlusťoch a gorily se zasmáli s ním. ,,Jo. Zeptal jsem se ho, co kurva blbne a on na to ať ho nechám na pokoji. Ale nedalo mi to, tak jsem se ho zeptal, jestli chce někam odnést nebo tak. A on na to: "na koleje". ,,Cože??“ Šéf vypadal, že se zhroutí ze svých podřízených. „Proč sem s tím vůbec lezeš? Mám práci!“ ,,Divil jsem se stejně.“ pokračoval hipster. Otázku svého nadřízeného ignoroval. „A pak mi řekl: "Chci už kurva konečně zdechnout. Mám už za sebou tři pokusy o sebevraždu. Při posledním jsem blbě skočil pod metro a přišel o končetiny. A teď už nemám moc jiných možností, než zkusit koleje. Zápěstí si asi nepodříznu." A pomalu se plazil dál." vyprávěl hipster se zjevným nadšením. Svalovec z toho chytil záchvat smíchu. ,,Donesl si ho tam?" zeptal se nakonec. ,,Ne. Proč bych ho tam tahal? Koleje byli daleko. Tak jsem mu nabídl, že ho můžu jednoduše zastřelit. Radostí se mi málem doplazil k nohoum a začal je líbat." ,,Ty vole.“ pronesl šéf, zatímco si opět mnul oči. „Fajn, odnes to do masa. A ty,“ ukázal šéf na svalovce. „zamkni dveře. A jestli sem ještě někdo přijde s nějakou další hovadinou, okamžitě mu dej kulku do hlavy!“ přikázal. Pak se otočil zpět na Michala. ,,Heh, omlouvám se, za to neustálé vyrušování." povídal, zatímco si vzal znovu do ruky skalp. Svalovec zamknul dveře a pak se vrátil ke stolu a zapálil si další cigaretu. Jednu nabídl gorilám, které bez jediného slova nesouhlasně zakroutili hlavou. ,,Bohužel," povídal dál šéf, zatímco urval Michalovi nehet na levém ukazováčku. ,,pro mě pracují jenom samý idioti." Michal znovu zařval bolestí. Nehet dopadl na zem spolu s kapkami krve. Šéf se k němu naklonil a urval mu nehet na pravém prostředníčku. Další hromada krve a Michalova křiku. V tu chvíli se otevřeli kovové dveře, ze kterých se vynořil plešoun. „No konečně.“ pronesl s úlevou šéf. „Vem odsud to dítě.“ Plešoun si vzal do náruče dítě a začal ho uklidňovat. „Nemám ho kam vzít.“ prohodil. „Děláš si prdel?? Vem ho někam do parku, na procházku nebo tak!“ vztekal se šéf. Plešoun nahodil psí oči. „Prosím šéfe, když bude u mě, nebude brečet, ani o ní nebudete vědět.“ Šéf si povzdychl. „Ok. Ale ať nevydá ani hlásku.“ Plešoun se usmál. „Nebojte.“ „Takže.“ otočil se šéf zpátky k Michalovi. ,,Jak to bude?" zeptal se a dodal řez do Michalovi tváře. Michal popadal dech. Z bolesti se mu stahovaly plíce. „Já....nevím...“ Šéf se usmál. „No, abych byl upřímný, když se zase najde někdo, kdo nedokáže zaplatit, má to i své klady.“ vyprávěl teatrálně. Dočista v tu chvíli změnil tvář. Vztek ho přešel a vystřídalo ho příjemné uspokojení, z Michalova tríznění. „Možná jsem sadista, ale vidět vás kvičet jako prasata je vždy tak uspokojující.“ Přišel blízko k Michalovi a roztáhnul mu víčka široce od sebe. „Máš rád Salvadora Dalího? Mimo malování natočil i film. Je to strašně umělecká sračka, ale jedna scéna je fakt úžasná.“ Přiblížil skalp k Michalovu oku. „Poslední šance.“ usmál se na Michala. Tlusťoch vypadal natěšeně na další část mučení. „Ne, prosím.“ zaúpěl Michal. Šéf se pousmál. „To jsem si myslel.“ S chirurgickou přesností začal Michalovi rozřezávat oční bulvu. Dělal to nepříjemně pomalu. Maximálně si vychutnával Michalovu bolest. Z oka se vylil sklivec. Bezbarvá tekutina zaplavila celý zbytek oční bulvy a v dlouhém pramínku stékala Michalovi po tváři. Michalův řev se rozléhal po celé místnosti. Šéf poodstoupil od Michala. „Wau, tohle mě nikdy nepřestane bavit.“ pronesl s nadšeným výrazem. Přímo se tetelil blahem. Všechen vztek se ztratil pod přívalem dávky dopaminu z Michalovi bolesti. Michalovi tekly slzy. Šéf se mu zblízka podíval do oka. „Už máš nápad, kde vzít prachy?“ „Dejte mi telefon.“ ztěžka ze sebe vydal Michal. „Lepší.“ poznamenal šéf. Vytáhl z kapsy starý véčkový telefon a zadal do něj číslo, které mu Michal nadiktoval. Poté přiložil Michalovi telefon k uchu. Ze všech v místnosti byla cítit zvědavost. Jen plešoun si všímal pouze dítěte. Telefon vyzváněl dlouho. Možnost, že to dotyčná osoba nezvedne Michalovi naháněla husí kůži. Nakonec se ozvalo prosté „Haló?“. Michal se ztěžka nadechnul. „Mami, potřebuju pomoc.“ Všichni kromě šéfa dostali záchvat smíchu. Šéf měl kamenný výraz. „Už zase? Co mi někdy zavolat jen proto, aby si se zeptal, jak se mám?“ ozvalo se z telefonu. „Je to důležitý.“ pronesl netrpělivě do telefonu Michal. „To je vždycky.“ Z telefonu se ozvalo protivné povzdechnutí. „Tak co je?“ „Potřebuju 10 000.“ „Zbláznil ses?? To mi jen tak zavoláš, že potřebuješ takovou hromadu peněz?? Kde je mám asi vzít? Do čeho ses to zase zapletl??“ Michal začal křečovitě vzlykat. „Nemám čas to vysvětlovat. Prosím.“ Gorily, tlusťoch i svalovec dusili smích. „To nemáš nikdy. Prostě jen zavoláš, a chceš prachy. Já nejsem banka, Michale.“ ozvalo se z telefonu. „Prostě ty peníze pošli do restaurace Česká čína.“ prosil Michal. „A kde je mám podle tebe vzít?“ „Mami, oni tu mučí a vraždí lidi a následně je daj do mlýnku na maso a k večeři hostů. To chceš abych takhle skončil?!“ řval Michal. Šéf zaklapl telefon. Michal s překvapením v očích zvedl hlavu k šéfovi. Šéf si povzdychl. „To jsi neměl dělat, Michale.“ pronesl s kamenným výrazem. V Michalově výrazu se mísila zmatenost s vyděšením. „Cože?“ Šéf poodstoupil od Michala. „Myslíš, že můžeme dovolit, aby někdo věděl, co se tu děje?“ Michal se zděsil. „Ne.“ Šéf se otočil na svalovce. „Komorní 205/6. Víš, co máš dělat. Doufám, že máš zbraň.“ Svalovec přikývl a vydal se ke dveřím. Michal začal křičet. „Ne, ona to nikomu neřekne. Prosím, ne!!!“ Dveře se zavřeli. „Netřeba riskovat.“ pronesl šéf. A v tu chvíli to Michalovi došlo. Po tomhle už nebude naživu. Věděl až moc. Tlusťoch si zapálil další cigaretu. Šéf si klekl před Michala a zhluboka se mu podíval do oka. „Řekl jsi nám vše. Tvou adresu. Adresu tvé matky. Všechny údaje o tvé rodině. Vše jsi nám dal pro případ, který právě nastal. A vše jsme si ověřili. Víme vše.“ Michal nemohl dýchat. Tentokrát kvůli úzkosti. „Dvě děti.“ pokračoval šéf. „Šest a dvanáct let. Kluk a holka. Manželka pracuje jako servírka v restauraci Fate.“ „Ne, prosím.“ vydoloval ze sebe Michal. „Manželka nemůže být první.“ pronesl šéf, zatímco se zvedl od Michala a zamyšleně se procházel po místnosti. „Malé děti asi dluhy nesplatí. Takže právě ony budou první.“ „Ne, ne, ne, ne!“ prosil a křičel Michal. Šéf pokračoval. „Nerad zabíjím malé děti, takže začneme tím starším. To mladší snad bude mít jen menší trauma ze ztráty milovaného člověka.“ Michal usilovně přemýšlel. Šéf se zarazil. „Oh, promiň. Trochu jsem se zamyslel.“ usmál se šéf. „ Fyzické mučení mám radši, takže si ho dopřeju jako první, ale psychické mučení funguje často mnohem lépe.“ Michal pátral ve svém mozku po řešení. „Ne? Tak se vrátíme zpět k fyzickému.“ pronesl nadšeně šéf. Vzal do ruky nůž, rozřezal Michalovo spodní prádlo a strhnul ho z něj. Gorily a tlusťoch odvrátili oči od Michalova přirození. Michal před ním seděl úplně nahý a vyděšený, co dalšího asi šéf vymyslí. „Stahování z kůže. Mučení, které bylo velice oblíbené, už ve středověku.“ pronesl šéf, otevřel šuplík a prohodil v ruce nůž za skalp. Michal přemýšlel. Promítal si před očima každý okamžik svého života a doufal, že tam někde je řešení. Šéf se naklonil k jeho obnaženému klínu. „Nejcitlivější místo na mužském těle jsou varlata. Ty ti ale z kůže stáhnu těžko.“ přiblížil skalp k Michalovu penisu. „Myslím, že víš, co můžu stáhnout z kůže, aniž bys zemřel.“ usmál se na Michala. Michal ale řešení najít nemohl. „Prosím.“ pronesl opět. Šéf se upřimně zasmál. „Tak jedem. Tohle bude hodně dlouhá obřízka.“ Přiložil skalp ke kořenu Michalova penisu a zařízl čepel do kůže. Michal zařval. Řez pokračoval po celé délce Michalova penisu. Gorily a tlusťoch se usmáli. Michal jen křičel. Šéf si opět dával záležet. Čepel jela nepříjemně pomalu. Michal řval tak, že kdyby dveře nebyli železné, slyšeli by ho všichni návštěvníci restaurace. Ale neslyšel ho nikdo. Čepel jela pomalu až ke špičce Michalova neobřezaného penisu. Krev stékala po penisu a kapala na zem. Kapek bylo jen pár. Pomalu kapali na zem stejně, jako když se říznete do ruky. Řez byl dokončen. Nepravidelnou čárou se táhl po celé délce Michalova penisu. Šéf se usmál. „To nejlepší teprve přijde.“ Popadl kůži na špičce a trhl směrem dolů. Michal řval, jak jen mu to plíce dovolily. Šéf pomalu táhl kůži zpět ke kořenu. Kůže se pomalu odtrhávala z masa. Gorily už se smáli. Dítě začalo brečet v reakci, na Michalův nekonečný křik. Michalovi to připadalo jako věčnost. I kdyby se šéf snažil, rychleji by to nešlo. Kůže se z masa trhala rychlostí milimetr za sekundu a krev na zemi se hromadila. Když byla kůže u kořene, šéf znovu trhl a kůže z penisu byla pryč. Michal už bolestí nemohl ani brečet ani křičet. Jen popadal dech. Šéf se vítězně postavil a zaujatě si prohlížel kůži v ruce. „Tohle židi asi netrumfnou, nemyslíš?“ prohodil k Michalovi. A Michal věděl, že může jen doufat. Doufat, že uvěří, že když s ním někdo dojde k bance, tak jim ty peníze dá. Doufat, že po cestě vymyslí, jak se jich zbavit a co nejdříve odvést rodinu do bezpečí. Daleko od tohohle místa. Daleko od šéfa se skalpelem a všema jeho svalovcema. Daleko, od všeho tohohle hnusu. Šéf se otočil na plešouna, který se snažil uklidnit plačící dítě. „Kurva, říkal si, že bude potichu!“ Plešoun si začal prohledávat kapsy. „Pardon šéfe. Hned najdu ten dudlík.“ Po chvíli šmátrání v kapsách vytáhl plešoun modrý dudlík, který dal do pusy dítěti. „Říkal jsem, že bude ticho.“ pronesl šéf. Plešoun chvíli kolébal dítě. Nakonec se uklidnilo. „Ještě jednou se ozve...“ začal šéf. „Vezmete mě do banky?“ přerušil ho Michal. Šéf se k němu otočil a narovnal se. „Ovšem.“ usmál se. „A máš plán, co řekneš u přepážky?“ Šéf na dítě ve vteřině zapomněl. „Mám úspory. Snad to bude stačit.“ vymýšlel si rychle Michal. Šéf se zasmál. „Vážně ti peníze stály za ztrátu nehtů, oka a nakonec i předkožky?“ Michal neodpověděl. Šéf se otočil na své gorily. „Obvažte mu něčím to péro, oblečte ho a jděte s ním do banky. Pokud bude dělat potíže, zabte jeho a pak se můžete pořádně vyřádit na jeho rodině.“ Šéf se otočil zpět na Michala. „Oni to umí. Viděl jsem je v akci. A z dnešního večera, si odnesli spoustu inspirace.“ usmál se. Michalovi naskočila husí kůže. Gorily povolili okovy. Michal byl vyčerpaný. Bolest ho natolik ochromila, že sotva stál na nahou. Jedna z goril otevřela šuplík, vytáhla obvaz a začala Michalovi obvazovat penis. Michal během toho úpěl pod dalším náporem bolesti. Když bylo hotovo, začali se důkladně obvazovat nehty. Nesměla být skrz obvazy vidět krev, takže to trvalo déle a Michalovo utrpení se tak prodlužovalo. Po obvázání otevřela gorila skříň a vytáhla z něj černé trenýrky, šedé ponožky, džíny a černé triko. Oblékání trvalo dlouho. Poté se Michal s gorilami vydal pomalým krokem ke dveřím. Michal přemýšlel a přemýšlel. Má se vzbouřit v autě a pokusit se způsobit autonehodu? Když jí přežije, stihne včas sbalit rodinu a zmizet co nejdál? Má se pokusit přilákat pozornost nějakého strážníka, kterého snad potká, a přimět ho, aby zabil gorily? Stihne pak včas kontaktovat ženu, aby zmizela i s dětmi? Záleží na tom, jestli přežije? Když Michal procházel východem z restaurace, jeho hlava byla plná otázek, ale řešení nepřicházelo. Jen pomalu kráčel k autu. Šéf zatím ve skladu vytáhl z kapsy kalhot krabičku cigaret a zapálil si. „Mohl bych o jednu poprosit?“ otázal se na šéfa tlusťoch. Šéf mu nastavil krabičku, tlusťoch vytáhl jednu cigaretu a zapálil si. Plešoun začal dítě vyhazovat do vzduchu. Šéf si mohutně potáhl a vyfoukl obrovský oblak kouře. „Zapomněl sis koupit?“ otázal se na tlusťocha šéf. „Těžkej večer.“ pronesl tlusťoch. Dítě se z vyhazování do vzduchu nadšeně smálo. „Jo, tak to mi povídej.“ poznamenal šéf. Plešoun znovu vyhodil dítě vysoko do vzduchu, ale tentokrát nevychytal výšku. Dítě se dostalo do lopatek běžícího větráku. Jedním úderem větrák rozsekl dítěti lepku. Po místnosti se rozprskla krev a kusy hlavy. Krev zhasla tlusťochovi cigaretu a ohodila šéfův obličej. Dítě s polovinou hlavy dopadlo na zem. Plešoun zařval. Šéf si nevzrušeně povzdechl. „Ježíši.“ Plešoun dopadl na kolena „Ne, to ne, to ne, to ne!“ Tlusťoch vyvalil oči nad mrtvolou dítěte na zemi. Plešoun začal vzlykat. „Panebože. To ne.“ „Tohle je fakt zkurvenej večer.“ pronesl šéf s otráveným výrazem. Plešounovi se po tváři začali koulet slzy. „Co teď budu dělat?“ „Vypadni odsuď.“ ozval se na plešouna šéf. Plešoun jen dál brečel. Šéf se k němu vydal, chytnul ho za mikinu a začal ho táhnout k východu. „Říkal jsem ti to, debile!“ zařval na plešouna šéf, vyhodil ho ven a zabouchl dveře. Šéf si znovu povzdechl. Pak se otočil na tlusťocha. „Ukliď to a hoď to do masa.“ Tlusťoch měl stále v ruce cigaretu od krve. Zahodil jí na zem a podíval se na šéfa. „Dáte mi předtím ještě jednu?“ „Ne!“ zařval šéf. „Až po práci. Dělej!“ Tlusťoch začal sbírat mikroskopické kousky lepky na podlaze. Šéf si zatím vytáhl z kapsy ubrousek, otřel si obličej od krve a zapálil si další cigaretu. Když tlusťoch sesbíral kusy lebky, otevřel skříň, vytáhl mop a začal vytírat krev. Šéf se opřel se o stůl a s cigaretou pozoroval, jak tlusťoch uklízí. „Víš, Petře,“ prohodil šéf k tlusťochovi. „občas když se rozhlídnu a vidím, co se tady děje a co dělám,“ vyprávěl šéf zamyšleně. „já už ani nevím, kde se to ve mně všechno bere.“