Superschopnosti

Asi hodně lidí chtělo někdy nějakou superschopnost.

Já si třeba představoval, jak super by bylo umět zastavit čas. Uprostřed hodiny ve škole bych si dal přestávku dřív, než zazvoní zvonek. Úžasný, ne?

Chvíli jsem chtěl být i superhrdina. S touhle schopností by to šlo jedna báseň. Nikdo by neměl šanci mi dát ránu a nikdo by mě nemohl zastřelit.

Teda, takhle jsem myslel na základce. Na střední jsem si spíš začal představovat, že ukradnu nějaký cigára nebo tak. Pořád jsem se při tom nedokázal dostat ze spárů své morálky, takže jsem přemýšlel, jak to udělat tak, aby to prodejci neuškodilo, ale využití bylo víc a víc.

Na střední jsem si našel i partu podobně smýšlejících lidí. Nerdi, zamilovaný do komiksů, byli dřív vyvrhelové společnosti, ale se současným Hollywoodem, produkujícím hlavně blockbustery, kterých jsou komiskovky nedílnou součástí, jsme byli jen součást davu.

V partě jsem byl já, Mike, Petter, Larry, Miles, Jacob a Steve.

Mike byl hrozně impulsivní. Nejdřív jednal, potom přemýšlel. Byla to dobrá vlastnost na kalby, ale špatná do života.

Petter neustále vymýšlel, jak si vše usnadnit. Hledal složité způsoby, jak podvádět u testů a nedivil bych se, kdyby strávil víc času kopírováním esejí z internetu, než jejích napsáním.

Larry pořád hledal, jak cokoliv využít ve svůj prospěch. Nebyl sociopat nebo tak, ale tahle vlastnost mi nikdy nebyla moc sympatická. Dá se říct, že jsem ho spíš toleroval, než měl rád.

Miles z nás všech byl největší nerd. My ostatní jsme komiksy znaly nejvíc z filmů nebo příležitostného přečtení známého kusu sešitu, ale Miles byl ukázkový příklad člověka, který hodinu rozebírá, jestli by v pěstním souboji vyhrál Hulk nebo Wolverine.

Jacob byl příšernej skeptik. V jednom kuse všechno zpochybňoval a na všem hledal problém.

Steve se do všeho lehce nadchl. Občas na mě působil jako člověk s maniodepresí, který má pořád jen mánii.

Celá naše parta milovala Avengers a hltavě koukala na ty filmy, kde superhrdina zachrání svět.

To nás vlastně spojovalo nejvíc.

Ale realita byla trochu jiná.

Po jednom mejdanu jsme se jen tak potloukali po okolí našeho sídliště. Všichni jsme měli už něco upito a když jsme šli podél jednoho kopce, totálně nalitej Steve z něj najednou začal válet sudy. Pod vlivem alkoholu to byla strašná prdel, ale pak to Steve napálil do dvorku, za takovým malým baráčkem, hned pod kopcem.

Když tam spadl, tak zařval, což pro nás bylo znamení, běžet za ním. Tak jsme všichni seběhli z toho kopce a tam jen koukali na Stevea, který se vesele chechtal, že jsme naletěli jeho vtipu. Nic mu nebylo.

Pak si Mike všiml pootevřeného stropního okénka a napadlo ho, podívat se dovnitř.

Při tý vzpomínce mě vždycky napadne, že alkohol je zlo a nikdo by pod jeho vlivem neměl dělat žádný rozhodnutí.

Uvnitř se nesvítilo a mě se to nelíbilo už od začátku. Přece jen, bylo to vloupání. Ale byl jsem nalitej puberťák, co následuje partu, takže jsem do toho šel.

Jelikož nikdo z nás netrpěl nadváhou, všichni jsme se tím okýnkem dovnitř pohodlně protáhli.

Představte si typickou vědeckou laboratoř. Všude mikroskopy, petriho misky nebo erlenmeyerovy baňky. Všechno tam bylo v bílém a v dokonalém hygienickém stavu. Majitel si určitě musel před vstupem dezinfikovat ruce a celou dobu mít rukavice a roušku.

Steve už nadšeně prorokoval hightech vynálezy, zatímco Jacob to odhadoval na špičkovou varnu drog.

Oproti takovýmu Braking bad ale byla tahle laborka moc složitá.

Chvíli jsme se tam jen tak rozhlíželi. Na nic moc to nevypadalo, dokud se neozval Mike.

„Lidi? Tohle by jste měli vidět.“ zavolal nás.

Během svého zkoumání otevřel jeden šuplík, ve kterém bylo několik injekcí, opatřených nadpisy:

NEVIDITELNOST

TELEKINEZE

ČTENÍ MYŠLENEK

TELEPORTACE

LÉTÁNÍ

SUPERSÍLA

NESMRTELNOST

„Jako vážně?“ řekl Jacob. „Superschopnosti?“

„Chci neviditelnost!“ zařval Larry.

Než ho kdokoliv z nás stihl upozornit, že nemá řvát, z horního patra se ozvali rychlé kroky.

Okamžitě jsme se všichni rozběhli zpátky k tomu okénku, prorvali se zase ven a utíkali, co nejdál to šlo.

Zastavili jsme se až daleko od toho baráku. Nikdo za náma neběžel.

Steve se začal hlasitě smát, což jsme nakonec začali dělat všichni.

Přece jen, bylo to fajn dobrodružství, říkal jsem si

Pak Mike sáhl do kapsy bundy a vytáhl těch 7 stříkaček.

Jacoba to celkem vyděsilo, ale zbytek z nás se zase jen smál. Teď už i já.

Když jsem dorazil domů, přepadla mě myšlenka, že tam mohli mít kamery. Ale řekl jsem si, že lepší je na to nemyslet.

Druhý den jsme se sešli u Mikea všichni koukali na ty injekce.

Napadlo nás to zkusit dát nějakému zvířeti, ale morče asi těžko vědomě aktivuje superschopnosti.

Chvíli jsme o tom diskutovali, než se Mike rozhodl.

„Zkusím to létání.“ prohlásil.

Než jsme mu já a Jacob stačili říct, že by to nemusel být nejlepší nápad, Mike už si ovazoval kolem ruky pásek a chystal si žílu.

„Zamysli se. Nevíš, co to s tebou udělá.“ zkoušel to naposledy Jacob.

Mike ho ignoroval, zasunul si do žíly injekci a rovnou jí tam napumpoval celou.

Několik vteřin nikdo z nás neřekl ani slovo a jen čekal, co se bude s Mikem dít.

Nedělo se nic.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se ho.

„Cítím se trochu jinak.“ odvětil Mike. „Jako kdybych měl v hlavě novou znalost, kterou bych mohl využít.“

„Jako létání?“ zeptal se sarkasticky Jacob.

„Nevím.“ odvětil Mike. „Je to zvláštní pocit.“

„Můžeš zkusit tu novou znalost využít?“ zeptal Larry.

Mike se usmál a začal se soustředit.

Trvalo jen asi tři vteřiny, než to obrovskou rychlostí napálil do stropu.

Naše překvapení se nedá popsat slovy.

Mike na zemi zakňučel bolestí, což bylo dobré znamení, protože si nezlomil vaz.

Těžko říct, kdo z nás byl víc v šoku, že to vážně funguje. Po ujištěni, že je naprosto v pohodě, jsme se vydali na zahradu, kde měl otestovat svou schopnost na maximum.

Šlo mu to snadno. Nepotřeboval se to učit nebo tak. Jediné, co hned nevychytal byla rychlost.

Okamžitě vzlétl znovu obrovskou rychlostí k nebi a mířil výš a výš.

My všichni jsme jen doufali, že jsou ty injekce hotové. Že ta schopnost třeba chvílema nevypadává a nespadne před nás, jako pytel brambor ze sedmého patra.

Za chvíli byla z Mikea jen tečka na obloze. Potom začal mířit zpět dolů obrovskou rychlostí, což u nás všech vyvolalo zrychlený tep.

A pak hladce přistál.

Snad nikdy jsem necítil takovou úlevu.

„Dá se to naučit strašně snadno.“ prohlásil se smíchem.

A naše parta snad nikdy nezažila takovou extázi. Všichni jsem nadšením vyskočili do vzduchu a hned potom jsme začali objímat Mikea jako šílení.

Pak jsme přemýšleli co dál.

Larry už se nadšeně hrnul do dalších schopností, ale zbytek z nás se nakonec shodl, že lepší bude zjistit, jestli to fakt funguje bezpečně.

Tak jsme nechali Mike ještě chvíli jen tak poletovat.

Zpočátku létal jen do velkých výšek, ale po dvou dnech začal cestovat na delší vzdálenosti.

Prvně to bylo jen do dalšího okrsku města, pak na konec města a pak chtěl i do jiného města.

Byli jsme blbý.

Je až s podivem, že nikomu z nás nedošlo, že by měl mít nějaké brýle, aby mu do oka nevlétl hmyz.

Když jednou letěl do města, které bylo pár kilometrů daleko, prostě se nevrátil.

Měl se vrátit tak do půl hodiny, ale než jsme se nadáli, byla to hodina, pak dvě, tři a tak dál, než nám došlo, že se muselo něco stát.

Po dvou dnech nepříjemného očekávání, jsme viděli Mikeovi rodiče, s očima plnýma slz. Byl mrtvej.

Detailní obraz toho, co se stalo, nám nakonec přineslo video, na které náhodou narazil Miles.

Nějaký chlap natáčel svojí přítelkyni na dovolený ve městě, kam Mike letěl. Ta holka na videu přeříkávala pozdrav své rodině, když to najednou Mike napálil do silnice za ní. Nebyl to tvrdý pád, ale pořád bylo vidět, že to v tu chvíli nějak nevychytal. Chlap i holka se podivili, co to znamená, zatímco Mike vstal ze země. Ještě než k němu chlap s kamerou doběhl, zeptala se ho ta holka, jestli je ok.

„Jen mi něco vlétlo do oka.“ odvětil zmateně Mike. Asi měl z pádu otřes mozku.

Chlap už byl kamerou skoro u něj, když Mikea přejel náklaďák, který rozhodně nejel povolenou rychlostí.

Nikdo neřešil to video. Jeho blízcí ho asi ani neviděli. Důležitý bylo jen to, že je mrtvej.

Po pohřbu jsme se všichni nalili a pak zase koukali na ty stříkačky, který si předtím vzal domů Miles.

Nejdýl v tomhle bodě jsme to měli stopnout.

„Hele, víme, že to funguje. Teď si musíme jen dát pozor.“ prohlásil Larry.

Měl pravdu. A to nám tehdy stačilo.

A tak si vzal Larry stříkačku s nadpisem NEVIDITELNOST.

Celou si jí narval do žíly a proces se opakoval.

Larry se zneviditelnil a po pár hodinách to uměl plně ovládat. Samozřejmě musel být nahej, ale užili jsme si to, i přes občasný pohled na jeho ptáka.

V obchodech se vznášeli předměty, lidi se lekali, protože najednou cítili dotek na rameni, a občas na někoho promluvil neviditelný hlas.

No, nebylo s tím tolik co dělat. Ale Larry samozřejmě využití našel. To co se nabízelo nejvíc.

Nikomu z nás to neřekl. Co udělal, nám došlo až při pohledu na něj v poutech.

To mu vážně nedošlo, že v bankách mají kamery, které někoho odhalí jen na základě tělesného tepla?

No zkráceně, ještě před procesem zmizel z cely. Některé lidi ta schopnost asi začala zajímat.

V tu dobu už se o superschopnostech začínalo mluvit. Lidi viděli to video s Mikem, Larryho neviditelnost se provalila, internetová komunita si to spojila a svět začal očekávat superhrdiny.

A my jeli dál.

Steve zapojil svou mánii a trval na telekinezi.

Tady jsme pochopili, že superschopnosti nefungují vždycky jako v komiksech.

Takže jsme se sice těšili, jak Steve pomocí mysli zvedne auto, ale zvedl jen to, co by unesl normálně. A svaly moc neměl.

Ale když už svět očekával superhrdiny, Steve se téhle příležitosti rád chopil.

Poprvé vystoupil jen tak na ulici. Jednoduše si stoupl doprostřed rušného náměstí a začal nadnášet všechny předměty, co mu lidi dali.

Z prvního pohledu působil stejně lacině, jako jiní kouzelníci, ale jednoho dne šel po tý silnici nějakej špičkovej kouzelník, kterej u něj stál asi hodinu a snažil se to prokouknout.

Neprokoukl.

Během měsíce získal Steve docela slušnou slávu a nakonec ho pozvali i do reality show. Nakonec už ho nepovažovali za kouzelníka. Začínali v něm vážně vidět tu superschopnost.

Už byl hvězda o síle Kim Kardashian, když prostě zmizel. No co jiného se asi dalo čekat.

Jelikož nebyl Superman, média to dávala za vinu fanouškům nebo prostě náhodě. Bodyguardy neměl, takže nebylo těžký, tomu věřit.

Já tomu ale nevěřím.

Bůh ví, co všechno s ním dělali, aby tu schopnost získali. Nikdo jako on se ale neobjevil, takže se jim to asi nepovedlo.

Teď už jsme museli být nenápadní.

A tak se Miles pustil do čtení myšlenek.

První zasraná schopnost, co ten vědec nevychytal. Kurva, vždyť to bylo i v tom seriálu Buffy, přemožitelka upírů.

Ještě než se ho stačil kdokoliv zeptat, na co myslí, divil se, proč mluvíme jeden přes druhého.

„Neřvěte tolik!“ zařval na vteřinu po tom.

Trvalo jen pár minut, doplněných Milesovým řevem, než nám došlo, že to nejde vypnout. Že pořád slyší naše myšlenky. Nás všech.

A tak furt řval. Řekli jsme jeho rodičům, že to začalo z ničeho nic.

Nakonec zavolali doktory, kteří mu diagnostikovali schizofrenii. Rvali do něj prášky, ale slyšel ty hlasy furt, i když mu je pořád zvyšovali. Nakonec ho zavřeli do ústavu, kde se nějak dostal k ostrému předmětu a podřízl si hrdlo.

Ty pitomý pohřby už byli rutina.

Ale něco nás furt nutilo pokračovat.

A tak do sebe Petter kopl teleportaci.

No...tohle skončilo hodně rychle.

Žádné přemisťování na druhý konec planety se nekonalo. Když se měl teleportovat jen o pět metrů, prostě zmizel.

Však víte, že je naše planeta neustále v pohybu. Kolem Slunce a kolem své osy.

Došlo nám to až po pár dnech.

Už nikdy jsme ho nenašli. Buď se udusil ve vesmíru nebo to někde napálil do země. Asi byl natolik v šoku z toho, kde je, že se ani nestihl teleportovat, než umřel. Ale to je jen moje domněnka, Bůh ví, jak to bylo.

Nutno říct, že po té sérii úmrtí a zmizení jsme už přemýšleli do detailů.

Tak jsem jen já a Jacob stáli před posledníma dvěma injekcema a přemýšleli, jestli to má ještě cenu.

„No já nevim, kámo. Vždycky to skončilo špatně.“ řekl mi Jacob.

„Funguje to. Všechny fungovali. A nesmrtelnost nezní úplně špatně.“ polemizoval jsem.

Vždycky jsem se bál smrti. Nevěděl jsem co bude a nejvíc mě děsilo, že nebude nic.

„Může být nějaká chyba v supersíle?“ zeptal se mě Jacob.

Promýšleli jsme to týdny.

A pak jsme si dali oba injekci naráz.

Já nesmrtelnost, Jacob super sílu.

Cítil jsem, že je ve mně něco nového, ale nevěděl jsem, co s tím. Jestli to funguje jako nezničitelnost nebo prostě nebudu stárnout. A hlavně jsem nevěděl, jak to otestovat. Umřít jsem ještě nechtěl.

Ale Jacob testovat mohl.

A tak jsme se vydali na skládku za městem a hledali něco, co je až moc těžké na Jacobovi minimální svaly. Našli jsme rezavý Jeep, který Jacob zvedl stejně snadno, jako kávovar.

Jo, byla to dobrá sranda.

Teda u proráženi zdi jsme se trochu sekli, protože si díky tomu zlomil klouby, ale to se dalo snadno okecat.

Ale co jinak s tím?

Prozradit jsme se nemohli a tak s tím mohl maximálně nadzvednout postel, aby se mu líp luxovalo.

Já ale neměl nic.

Nakonec jsem to zjistil náhodou, po pár dnech.

Když jsem po cestě z nákupu procházel takovou zapadlou uličkou, zjevil se přede mnou týpek se zbraní a rozkazem, ať mu dám všechny prachy a cennosti, co u sebe mám.

„Jasně, jasně.“ odvětil jsem vyděšeně a začal prázdnit kapsy.

Dal jsem mu do ruky peněženku, mobil a hodinky.

„To je všechno?!“ zařval na mě, když se podíval do mojí prázdné peněženky.

„Jo. Přísahám.“ odvětil jsem.

A pak pistole vystřelila.

Asi to bylo omylem. Nejspíš jí neměl zajištěnou.

„Kurva, to ne!“ zařval zloděj a začal zdrhat, aniž by mi vzal ty věci.

Kulka šla do plic. To nebylo dobrý. V plicích se mi hromadila krev a já nemohl dýchat.

Praštil jsem sebou o zem a začal se loučit se životem, když jsem náhle ucítil, jak se mi něco snaží dostat z těla. Rozhrnul jsem si košili a sledoval, jak mi kulka vypadává z těla.

Cítil jsem, jak se mi regenerují plíce a já můžu zase normálně dýchat.

Tady bych rád napsal nějaké přirovnání, ale asi nikdo jiný nezažil pocit, kdy mu během pár vteřin sroste rána.

Trvalo několik minut, než jsem psychicky pobral, co se právě stalo. Pak jsem se zvedl, sebral svoje věci a běžel domů. Zalezl jsem do svého pokoje a chvíli přemýšlel. Ale bylo mi jasné, co musím udělat, už během cesty domů.

A tak jsem vzal z šuplíku nůž a říznul se do prstu. Bolelo to jako prase, ale proces uzdravení se opakoval. Rána srostla a na prstě mi zůstal jen pramínek krve.

Existovala jen jediná osoba, se kterou jsem se o to mohl podělit a dál to s ní testovat.

„Bodni mě.“ řekl jsem Jacobovi a podal mu nůž.

I přes tu zkušenost jsem neměl koule do sebe udělat díru.

„Děláš si prdel?“ odvětil Jacob.

„Viděl jsem, že to funguje. Věř mi.“ řekl jsem mu.

Chvíli to trvalo, ale nakonec mě dlouhým nožem bodl do žaludku.

Svalil jsem se k zemi a sledoval, jak se ze mě leje ohromný množství krve, zatímco Jacob v šoku pustil nůž na zem a začal ode mě couvat.

Bylo to lepší než do plic. Mohl jsem dýchat.

A stejně jako předtím se díra v mém těle po asi minutě zacelila.

„No ty vole.“ řekl Jacob.

Věděl jsem, že po ráně do plic nebo žaludku trvá než umřu, ale v případě bodnutí do srdce jsem mrtvej hned.

Nedivím se, že z toho byl nervózní.

„To ani náhodou. Co kdyby si umřel?“ řekl.

„Bylo tam napsáno NESMRTELNOST. A vidíme, že to funguje.“ pokračoval jsem v přemlouvání.

„Tak si to udělej sám.“ opáčil Jacob.

„Na tohle nemám sílu.“ odvětil jsem. „A ty máš supersílu.“ připomněl jsem mu.

Jacob se zhluboka nadechl, napřáhl se a kudla se vydala do středu mého srdce.

Ani jsem neupadl do bezvědomí. Tentokrát to ani nebolelo. Jen jsem koukal na nůž v mém hrudníku. Když jsem ho vytáhl, díra se znovu zacelila.

No, takže teď byli na světě dva potencionální superhrdinové, kteří o své existenci nemohli dát nikomu vědět.

Tentokrát nenastal žádný průser, jako předtím, takže jsme se to jen museli naučit skrývat.

Což byla někdy fuška.

Vždycky, když jsem se říznul, tak jsem musel okamžitě zdrhnout a nikoho nenechat, aby mi to ošetřil. Nakonec jsem u sebe měl permanentně náplast a obvaz, abych si to kdyžtak rychle zakryl.

Jacob si zase musel nějakou dobu vštěpovat, že musí odhadnout, co by zvedl normálně. Což bylo těžší, než se zdá. Jednou, když hledal svého kocoura, tak nadzvedl celej gauč. Svedl to na adrenalin. Víte, jak matky nadzvednou auto, když je jejich dítě v ohrožení života? Jacob nakecal přihlížejícím, že měl strach o kocoura.

Tak jsme žili dál svoje nudné životy. Neřekli jsme to nikomu. Ani rodině.

Ale je div, že jim trvalo tak dlouho, než nás našli. Vše co jsem tu popsal se odehrálo během asi měsíce a půl, ale stejně by člověk řekl, že nás najdou už po týdnu.

Největší štěstí bylo, že u Jacoba doma ten den nikdo jiný nebyl.

Znuděně jsme si tam kopali do fotbalového míče, když se na zahradě najednou objevila malá armáda. Bylo jich asi deset až patnáct. Všechno těžkooděnci s automatickýma zbraněma v ruce.

Podle jejich rozkazu jsme dali ruce nahoru, pak si lehli na zem, dali ruce za záda a ucítili na svých rukách chlad ocelových želízek.

Dali nám pytle přes hlavu a pak jsme se trochu projeli.

Najednou jsme byli v mrňavé kobce a koukali na postaršího, elegantně oblečeného muže.

„Kolik zbylo injekcí?“ zeptal se nás.

„Žádná.“ odvětil jsem.

Neměl páru o Jabobově supersíle. Asi si ani nemyslel, že jsme to do sebe všechno narvali tak rychle, což by si jeden čekal, po tý řadě průserů.

Každopádně, díky jeho neznalosti nebylo moc těžký, se odtamtud dostat.

Jacob lejce roztrhl svoje želízka, skoro tomu chlapovi knockoutem urval hlavu a pak roztrhl i moje želízka.

U prvního vojáka jsem posloužil Jacobovi jako štít, než mu pěstí téměř rozdrtil hlavu. Pak jsem vzal vojákovi zbraň a následovala dlouhá štreka tunelem, během které jsem schytal tolik kulek, že by to zabilo King Konga. Trvalo to asi hodinu, ale přestalo mě to bavit už po pěti minutách. Nebylo to jako v GTA. Byla to nuda, doprovázená hromadou bolesti.

Víte jak bolí, když vám prostřelí oční bulvu nebo varlata? To nechcete zažít.

Každopádně po hodině schytávání kulek, sbírání zbraní mrtvých vojáků a jejich zabíjení, jsem byl u obrovských kovových dveří, které vypadali jako východ.

Žádní další vojáci už nikde nebyli a tak jsem prošel ten tunelový komplex zpátky za Jacobem a zase jsme šli k těm dveřím. Bylo tam vedro a tou chůzí jsem musel zhubnout aspoň pět kilo.

„Tak dělej, proraz to.“ řekl jsem mu otráveně.

„Zase si zlomim klouby.“ protestoval.

To mi celkem zahrálo na nervy. „Nechtěj vědět, kolik kulek jsem za poslední hodinu schytal. Tak mě neser a proraž to!“

Moc se mu nechtělo, ale udělal to.

Byli jsme v nějaký prdeli světa. Všude okolo byla jen poušť. Takže jsme museli domů stopovat. Sjetých kamioňáků už jsme se po té salvě nebáli, takže to byla jen nudná cesta.

Kupodivu ani žádný soused neviděl tu malou armádu a jak nás odváží. Takže jsme rodičům nakecali, že jsme se ožrali a udělali si dlouhý tah. Jacob mi půjčil jiný oblečení, protože to moje, po tý hromadě střeliva co mnou prošlo, sotva drželo pohromadě.

Nějakou dobu jsem s Jacobem byli ve schíze, že to je projekt vlády nebo tak. Ale nikdo další už nikdy nepřišel. Asi to ten vědec dělal pro nějakou soukromou agenturu.

Tak jsme dál žili svoje normální životy a skrývali superschopnosti.

Svět zapomněl i na všechny “možný superhrdiny“.

Než jsme dostudovali střední, skoro jsme na svoje schopnosti zapomněly i my. Po škole přišla vejška a s Jacobem jsme se vídali už málo.

Ale něco takového člověka spojí natolik, že se od něj prostě nikdy neodtrhnete. Čas od času jsme se sešli a pokecali.

Pak jsme začali brát na naše srazy přítelkyně, ze kterých se nakonec stali manželky. Ale ani těm jsme to neřekli. To víte, rozvody někdy končí dost zle.

Ale ani jeden z nás se nerozvedl. Místo toho přišli děti a práce. A nudný život. A pak krize středního věku.

Přibližně v tý době jsem si začínal všímat, že ani nestárnu.

Bylo fajn, že mě neboleli klouby, ale moje žena začínala něco tušit. Dlouho jsem to okecával. Kupoval jsem si krémy na vrásky, který jsem nepoužíval, a tak. Ale v pokročilém věku, kdy jsem pořád vypadal na dvacet už mi to nežrala.

Byli jsme spolu už víc než třicet let, když jsem to konečně vybalil.

Její šok jsem měl nahrát na kameru. Před jejíma očima jsem se poprvé řízl bez následného skrývání. Chvíli to vypadalo na rozvod, protože tak to obvykle chodí, když v manželství někomu třicet let lžete, ale nakonec se s tím vyrovnala. Pak to byla jen závist.

Trvalo desítky let, než jsem začal chápat ten problém.

Poslední, koho chtěl Jacob vidět na smrtelné posteli jsem byl já. Bylo mu sedmdesát.

Viděli jsme se po několika letech a jeho senilitou zničený mozek způsobil, že se po pohledu na mě začal smát.

„Tebe to asi nečeká, co?“ řekl mi.

Bylo to v nemocnici, kde umíral na rakovinu. Dali jsme krátký pokec a dva dny na to umřel. Na pohřbu jsem řekl, že byl můj prastrýc.

Pak přišla na řadu moje žena. Ta mi nakonec nezáviděla. Jedna z věcí, kvůli které jsem jí tolik miloval. Vždycky uměla pochopit každý pocit, který jsem měl.

No a pak už to jenom jelo z kopce.

Viděl jsem stárnout svoje děti. Viděl jsem, jak desítky jejich let mizí a jim postupně odchází orgány a umírají.

Hele, věřte mi, že rodič by nikdy neměl přežít svýho potomka.

Už mi docházeli na pohřbech výmluvy. Nebavilo mě to a nechtěl jsem tu být.

Strávil jsem dlouhou dobu snahou se zabít.

Objednal jsem si parašutismus a neotevřel padák, takže jsem skončil totálně na sračky, v hroznejch bolestech, a několik dní čekal, než mi doroste tělo a všechny orgány. V mém mozku bylo víc děr, než ve sto ementálech. Upálil jsem se, ale zase jen bolest z upálených varlat a očních bulv. Několik hodin jsem se topil, a když se vám plíce plní vodou, není to moc dobrý pocit (pro představu zkuste waterboarding).

A hovno.

Nešlo s tím nic dělat. Všechno přineslo jen zbytečnou bolest.

A to byla jen předehra.

Umřeli moje vnoučata.

Pak jsem utekl. Od všech. Do jiné země. Začal zase znova.

Našel si novou ženu, znovu se zamiloval a znovu měl děti.

A zase všichni umřeli.

Pak jsem začal brát drogy všeho druhu, ale když jsem se nemohl předávkovat, tak jen rostla tolerance a já musel zvládat absťáky.

Pak další rodina. Další život. Další přátelé. Další a další a další.

Všichni umírali. A vždycky to kurevsky bolelo. A nebylo cesty ven.

Přežil jsem výbuch atomovky a několik světových válek. Párkrát jsem padnul do rukou nepříteli, který mě mučil. Jednou jsem se zadlužil u špatných lidí a nakonec dostal betonový boty, ve kterých jsem několik let strávil na dně řeky, dokud tam nezačali stavět vodní elektrárnu.

Dost se divili, co tam dělám, ale zdrhnul jsem dřív, než se tam objevilo víc lidí nebo média, takže to těm dělníkům nikdo nevěřil.

Viděl jsem, jak se svět mění. Jak rostou města, jak se mění lidské myšlení a jak umírá planeta.

Vedro bylo čím dál horší, ale lidský druh se na něj po pár tisících letech adaptoval. Narozdíl ode mě, kterýmu se dál potila prdel.

Pak přišla doba ledová a mě pro změnu prdel mrzla.

Lidi začali vypadat jinak a všichni okolo si mysleli, že jsem nějak postiženej. Nakonec jsem si zařídil falešný doklady, který tvrdili, že mám nějaký vrozený fyzický postižení.

To fungovalo, dokud lidský druh na Zemi nezačal vymírat.

Poslední let na Mars jsem zmeškal, protože už tam bylo narváno. Nebo možná začali vyznávat eugeniku a moje postižení se moc nehodilo. Těžko říct, prostě mě poslali někam.

Chvíli jsem na Zemi přežíval s pár posledníma lidma, ale zase všichni umřeli.

Když jsem byl poslední člověk na Zemi, tak jsem jen vymýšlel, jak se ubránit tomu vedru. Hledal jsem vodu, která za chvíli byla jen v podzemí, a nakonec si dal procházku na zimní pól.

Ale ani to nakonec nestačilo. Ze Země se stala jen hořící koule, na které jsem se jako jediný poflakoval.

Fakt jsem doufal, že konec týhle planety bude i můj konec.

A zase hovno.

Neumíte si představit, jaký zážitek je vidět, jak se Slunce mění v rudého obra. Prostě bobtnalo a bobtnalo, bylo jasnější a jasnější a bylo čím dál větší vedro.

Pak už jsem nic neviděl. Jen jsem cítil, jak mě něco táhne vzduchem. A pak bolest. Pálení. Vařila se mi krev a moje orgány se měnili ve spálené maso.

Znova a znova.

Nevím, jak dlouho jsem hořel. Tisíce, miliony let? Měl jsem v té nekonečné agónii přijít o rozum, ale ta zasraná schopnost zjevně pečovala i o mojí psychiku.

Ale přestalo to. Prostě mě to odmrštilo do vesmíru.

Viděl jsem mlhovinu zevnitř. Pohled hezký, ale za tu bolest fakt nestál.

No a tak jsem začal lítat nekonečným vesmírem.

Viděl jsem úžasné věci.

Kromě mlhoviny třeba černé díry, neutronové hvězdy, výbuch supernovy a další věci, za jejichž pohled by dal astronom cokoliv.

Teda, výhled mi trochu ztrpčuje neustálý nedostatek vzduchu v plicích, pocit že se mi vaří sliny, že se nafukuju a taky neustále mrznu, ale jo...pohled je to hezký.

Nestojí to za to.

I kdybych nebyl permanentně vystavený vakuu vesmíru, tak bych si přál, abych si tu posranou injekci nikdy nevzal.

Moje jediná naděje je, že jednoho dne potkám mimozemšťany, kteří budou umět tu nesmrtelnost vyléčit.

Heh...vyléčit.

Zní to hrozně absurdně, co?

Ale je to nejlepší pojem, který mě napadá.