Představa pekla

Jeden kámoš kdysi vyslovil myšlenku, že peklo vypadá přesně tak, jak si ho představíte. K tomu můžu vznést námitku, protože já si ho takhle rozhodně nepředstavoval.

Většina lidí si ho představí jako místo, kde vás neustálé nějak trápí. Řežou, pálej, trhaj maso nebo i kůži, prostě způsobují fyzickou bolest. To je úplně vedle. Hlavní faktor je tu psychické utrpení. Ale ani to ne v tom slova smyslu, jak si představíte. Úzkost, deprese nebo tak. Je to jen veliká, nekonečná nuda. Shrnu vám to. Nevím, jak dlouho tu jsem. Není tu žádná možnost, jak zjišťovat čas. Nic se neděje pravidelně. Nevychází a nezapadá Slunce, nedostávám jídlo, protože ho nepotřebuju, nic mi neporoučí v kolik mám jít spát, protože jít spát ani nemůžu. Vlastně se neděje vůbec nic. Je to vězení, které není koncetrované na žádnou činnost. Ve vězení se aspoň něco děje, můžete nějak pracovat, mluvit s lidma, pokud veškerý čas nestrávíte na samotce, nebo něco si přečíst. Můžete se aspoň něčeho bát. Jiných lidí nebo toho, že upustíte mýdlo ve sprše. A rozhodně víte, že to jednoho dne skončí. Ať už propuštěním nebo smrtí. Prostě to má větší obsah než tohle. Já tu jen sedím, ležím či stojím (bohužel bez dvojmyslů) a přemýšlím, jestli se tu dá dělat vůbec něco. Prvních, řekl bych, několik dní jsem čekal, co se bude dít. Člověk by očekával, že si pro něj někdo přijde a začne ho nějak mučit nebo tak, ale nic se nestalo. Tak jsem začal řvát. Křičel jsem na co sakra čekaj, kdy se začne něco dít, protože mi začalo malinko hrabat už po pár dnech. Ale nic se nestalo. A tak jsem se začal nudit.

Ano, nuda je hrozná. A v tý nudě jsem začal zkoumat každej detail tý místnosti, ve který jsem. Nebylo moc co zkoumat. Jediný co tu je, jsou čtyři, hladce bílé zdi. Když tu sedíte tak dlouho jako já, začne vás štvát každej detail. Mě nejvíc rozčilovalo, že prakticky žádnej detail neměly. Ty zdi jsou prostě čistě bílý. Bez jediné oděrky, jediného škrábnutí. Samozřejmě jsem začal přemýšlet, jak je poškodit. Prvně jsem do nich mlátil, kopal a kousal. Bez výsledku. Ryl jsem do nich nehty. Taky nic. Zkoušel jsem na ně flusat. Vlastně takhle jsem zjistil, že nemůžu ani flusat. Potom jsem dlouhou dobu zkoumal, odkud jde to světlo. Abyste rozuměli, sedím v místosti, ve který je pořád čistě bílý světlo. Nikdy sem nepřišel na to, odkud se bere. Nejsou tu zářivky ani nic podobnýho, ale je tu. Odnikud nevychází, prostě tu je. Když mě to, po nějaký době, přestalo bavit, začal jsem přemýšlet, co tu vlastně můžu dělat. Nějak mě napadlo si to udělat, ale ať sem myslel na cokoliv, furt mi vysel dolů. Takže po nějaký době mě to zase přestalo bavit. Ne, že bych se k tomu nevrátil. Momentální číslo je dvaticísce dvěstě osmdesát pět pokusů o dosáhnutní vyvrcholení. A ano, počítám to. A ano, myslel na všechno, co jsem si užil dřív, ty trojky, čtyřky, jedna pětka a tak, ale nic. Jednou jsem to dělal tak dlouho, až jsem si ho skoro urval. Samozřejmě to byl jen dojem. Vím, že asi působí otravně, jak nikdy neuvedu, ani přibližně, jak dlouho jsem něco dělal, ale to je proto, že sám nemám tušení. Když jste tu dostatečně dlouho, hodiny a dny vám začnou splývat a nakonec ani nerozeznáte, jak dlouho něco děláte. Mohl jsem se o jednu věc snažit hodiny nebo dny. Někdy v té době, jsem si začal uvědomovat tu podstatu. Prvně mě napadlo, že se zblázním. Přece nejde tu takhle žít navěky a nezbláznit se. To sem se samozřejmě mýlil. Když to tu je vychytaný tak, že nemůžu flusat, je jasný, že je to tu vychytaný i tak, že se nemůžu zbláznit. Tak jsem začal experimentovat.

Není moc způsobů, jak tu něco změnit. Já přišel jen na jeden. Zkouším zrušit svoje tělo. Nebo aspoň poškodit.

Prvně jsem do sebe zkoušel kousnout. Znáte to, když se kousnete zůstane vám ta promáčklina na ruce. Nic. Ani to nebolelo. Normálně bych se prokousal do krve, ale tady to není normální. Tak jsem nějakou dobu kousal a marně se snažil, aby to aspoň bolelo. Ale já prostě nic necítím. Zkoušel jsem si urvat nehet. Maximální silou sem za něj rval, škrábal ho o zeď a tak dál. Bohužel jsem musel umřít s krátkejma nehtama. Tady samozřejmě nerostou. Takže další věc k hovnu.

Pak mě napadlo zlomit si nějakou kost. Prvně ruku. Logicky bych na to stejně neměl sílu, ale co, času mám dost. Tak jsem rval svojí ruku do nepravidelných poloh, snažil se jí zlomit přes koleno a tak dál. Zase nic.

Po takové době a marném snažení člověk přirozeně dostane vztek a tak jsem prostě začal vší silou mlátit hlavou o zeď. Třískal sem do ní snad celý dny a nic. Ale aspoň ventilace. Stal se z toho takový zvyk. Občas, když se naštvu nebo nudím, tak prostě třískám hlavou o zeď. Asi to není zrovna konzervativní koníček, ale na to se můžu vykašlat.

Pak mě napadlo vyrvat si oční bulvu. Ve filmech to problém nikdy nebyl, v jednom to zvládli propiskou. Tak jsem do něj rval co to šlo, pak do něj škrábal, dloubal, no a jediné k čemu jsem dospěl je, že je asi z kamene.

Následovala dlouhá šňůra nejrůznějšího škrábání, bodání prstem, lámání a dalších marných pokusů o poranění, což samozřejmě vedlo opět jen k hovnu.

Při mém (nechápu, jak je to možné, ale je to tak) zdravém rozumu, jsem si uvědomil, že po všech těch experimentech jsem vlastně nakonec našel dvě věci, které se tu dají dělat: mlátit hlavou o zeď nebo počítat vteřinu po vteřině.

S druhým nápadem jsem ztratil dost času. Hodněkrát jsem se naštval a začal radši jak smyslů zbavený mlátit hlavou o zeď. Počítal jsem hodněkrát, poprvé bylo konečné číslo nízké ale nakonec jsem se dostal výš. Trvalo tři dny, šestnáct hodin, čtyřicet osm minut a dvacet čtyři vteřin než mě zasvědila hlava a já se ztratil. To jsem zatím nepřekonal.

No, tak jsem tady. Mám dva zabijáky času, nebo koníčky, můžete tomu říkat jak chcete, a ve zbytku času přemýšlím. Dospěl jsem k závěru, že je tohle místo asi dělaný k tomu, abych litoval toho, co jsem provedl. Je to paradoxní. Když přemýšlím, tak buď nad tím, jestli je nějaké východisko, nebo zasněně vzpomínám na to, jaká sranda to tam (asi nahoře) byla.

Možná, je to očistec. Tady strávím dlouhou dobu tím, že se budu kát a pak přijde něco lepšího. Rád bych tomu věřil. Ale strávil jsem dlouhou dobu přemýšlení nad tím, že kdybych nedělal všechny ty hovadiny, možná bych tu neskončil.

To se počítá, ne?

Myslím, že teď si dám to počítání...