Muž, který dostal 72 rakovin

Hned jak jsem se narodil, doktorům bylo jasné, že všechno není jak má. Přece jenom, jak často vidíte mimino, které má nohu větší než hlavu?

Mámu to celkem bolelo.

Každopádně můžu být hrdý. Jmenuje se po mě úplně nový druh rakoviny.

Když jsem se narodil, měl jsem jen jeden obrovský nádor na noze a plicích. Nádor na noze odoperovali a chtěli řešit plíce, ale hned se objevil druhej na ruce.

Fígl tohohle svinstva je v tom, že se mnou bylo asi už od první týdne, kdy se mi dali dohromady plíce. Tenhle druh rakoviny se plíží mýma cévama, a kousek po kousku začíná mít kontrolu nad mým tělem. Ale trvá to roky. A do té doby mě nezabije. Takže zbývá jen hromada vedlejších účinků od bolesti orgánů až po časté operace.

Jeden orgán za druhým.

Když mi bylo šestnáct, skoro jsem si vrznul, ale na potřebných místech se bez mého povšimnutí objevil asi deseticentrimentovej macek. Utekla.

Ale to předbíhám.

Samozřejmě jsem byl už od narození předmět zkoumání snad všech doktorů. Jediné, co si pamatuju z prvních let mého života, je pocit, že jsem zvířátko v zoo.

Dokud jsem byl pořád doma bylo to fajn. Měl jsem vše, co jsem potřeboval a nějak jsem se s věčnýma operacema a pleškou na hlavě naučil žít. I s neustálým zkoumáním, obsahující i fotografie nebo rozhovory.

Ale můj obvodní doktor byl zmrd.

Nevím, jestli něco fetoval, ale do mého zdravotního posudku napsal, že když mě tahle rakovina neohrožuje na životě, musím jít do školy.

To byla prdel.

Vypadal jsem jako sloní muž a věčně jsem jezdil na vozíku. Moc kamarádů jsem neměl. Ale ne, že by mě šikanovali. Prostě si mě nevšímali nebo na mě zděšeně koukali. To druhý bylo častější.

Pořád jsem měl vedle sebe asistentku, která stála nad mým vozíkem a pomáhala mi se hýbat, nebo za mě psala. Záleželo, jaký nádor jsem zrovna měl. Ale učitelé mě litovali, takže jsem úspěšně dokončil základní vzdělání.

Pak začali fetovat asi i rodiče.

Prostě jsem musel na střední. Máma chtěla abych žil takzvaný normální život. Ale že tu budu maximálně pětadvacet let, ve kterých si nic jiného neužiju (vážně nejsem studijní typ), už jí nezajímalo.

Takže jsem zase seděl ve třídě s vozíkem a asistentkou. A už jsem zabíral tolik přibližně tolik prostoru, jako nejtlustší muž na světě a měl jsem kapačky.

Ale ještě něco se změnilo. Zaprvé už na mě spolužáci nekoukali zděšeně, ale jen s lítostí nebo odporem, a zadruhé učitelé už se mnou slitování neměli. Takže to bylo ještě horší, protože studium jsem nedával (vybral jsem si fakt blbej obor) a byl jsem v nervu ze známek. Když jsem je měl na hovno, jako zaracha mi rodiče na týden odovolali asistentku. Takže jsem neměl ani filmy a čuměl jsem do zdi.

Když jsem, s dvěma reparátama, konečně dostudoval, máma chtěla abych šel pracovat. Byla sranda, když jsme se hádali. Zrovna jsem měl nádor na krku, takže jsem zněl jako obr, který se hádá s králem o ruku princezny.

Naštěstí můj doktor tehdy konečně vysadil drogy, protože do posudku mi napsal, že pracovat nemůžu. Máma se urazila, ale já měl klid i asistentku.

Jo, zapomněl jsem na ten pokus o pohlavní styk. Jeden z doktorů byl v pohodě a byl to skoro můj kámoš. Docela dost mě litoval, takže mi koupil štětku. Sloní muž jí nevadil, protože byla dost levná, ale tam dole už nic sloního nechtěla.

Ale jak se říká, show must go on.

Moje velikost už připomínala Otesánka, který si dal k obědu deset lidí. Hlavu jsem měl už skoro u stropu a do toho jsem vysvětloval mámě, že nemůžu prát oblečení. Fakt jí žralo, že nemůžu doma pomáhat.

Naštěstí jsme měli dost od pojišťovny. A že se hodně vzpírala valit prachy. Nakonec ale musela, takže jsem si pořídil novou asistentku a televizi.

Ale po dvaadvaceti letech už se moje rakovina blížila k vrcholu. Do pokoje už jsem se nevešel a moje kapačky už nestačili. Tak jsem dostal takový hezký obří pokoj v nemocnici. Měl jsem tam i tu televizi a asistentku, ale jinak to byla normální nemocnice, takže jídlo za nic nestálo a sestry byly pěkně protivný.

Tam jsem strávil poslední dva roky a krásně kynul nádorama. Nakonec probourali strop, abych se tam vešel a na další operace museli postavit lešení.

Ale upřímně, už jsem rád, že to budu mít za sebou. Nakonec, koho by bavilo takhle žít?

Zabít jsem se chtěl už od základky, a na střední jsem dokonce žádal o autanásii, ale legislativa byla proti mě. Sebevraždu jsem sám v tu dobu už spáchat nemohl, asistentku jsem neukecal a můj jediný kámoš to taky odmítnul. Prý bych mu chyběl.

Za poslední rok jsem sežral už tolik kodeinu a jiných analgetik, že by to zabilo slona, ale jsem větší než slon, takže nic.

Ale už se to blíží. Zbývá mi tak den. Potvrdili to snad všichni doktoři. Momentálně tady z výšky diktuju asistentce, co má napsat.

Chtěl bych vymyslet nějakou dobrou poslední větu, ale nádor na mozku už mi ničí mentalitu i všechno ostatní.

Takže jednoduše, díky bohu, sbohem.