Human

1. Jmenuji se Harry Human a je mi 24 let. Teď je to přesně 17 měsíců a dvaadvacet dní, co jsem začal dělat soukromého detektiva. A ano, vím jak směšně asi zní, že ve věku, kdy má málokdo hotovou vejšku, dělám soukromé očko. Dostat se k tomu nebyla sranda, ale zadařilo se. A důvod? Filmy to překvapivě nebyly. Nebyl jsem puberťák, který si představuje, jak vyšetřuje drsný a temný případ a pozná přitom podsvětí. Ne. A vlastně ani to, že mi všichni furt říkali, že mám dobrou dedukci (doporučovali mi policii, kde bych v uniformě, ve který je vedro, rozdával pokuty - nesnáším vedro). I když obě věci na tom nakonec měly podíl. No prostě a jednoduše mě sralo furt poslouchat něčí kecy v téměř jakémkoliv zaměstnání. Všude moc pravidel a rozkazů. Vybal to zboží, dojdi s odpadkama, udělej dva Big Macy, podej mi ten papír, zařaď to, moc chodíš na záchod, teď běž na pokladnu, buď milej na lidi, najdi mi tohle a tohle, ty už si zase ožralej a tak dále. Prostě všude nějakej problém. Jo, vystřídal sem hodně zaměstnání. Od fast foodu po knihkupectví. Na vejšku jsem nešel, protože mě učení nebaví a nejde mi. Takže jsem musel hákovat. A ano, nakonec sem tam párkrát přišel s pár panákama v sobě. Frustrace no. Něčím to zabít musíte. Ale po já nevím kolika zaměstnáních mi došlo, že nemůžu být podřízený (hlavně ne pod nějakou velkou firmou jako KFC - věřte mi, nikdy nedělejte pro KFC nebo jinou milionovou firmou na žrádlo). A když mi říkali, že bych měl být polda, protože mám dobrou dedukci, řekl sem si že budu soukromý detektiv. Přípravu sem začínal zkouknutím několika důležitých filmů z tohoto tématu a pak už to byla jen byrokracie (a že je to kurva nejhorší vynález lidstva). Někde sem si půjčil prachy, pak jsem si půjčil abych splatil první půjčku a jsem si půjčil abych splatil druhou půjčku a tak dále až jsem se z dluhů vymotal. Byly to půjčky od hodně špatných lidí, ale vyvázl jsem (roli v tom hrála řetězová pila v rukách správné osoby - ne, mojí ne). A ano, pokud se ptáte sem trochu sociopat. Ale ne psychopat ani alkoholik! Jenom se rád napiju. Mimoto kouřim krabičku denně, rád jím fast foody (i to KFC je dobrý) a v průměru vypiju dva energy drinky denně. Sám se divím, že jsem naživu. Taky šíleně nesnáším lidi, jsem sobec a tím pádem jsou mi volný jejich problémy. Ale pokud někdo přijde s tím, že chce vědět co dělá manželka, když tvrdí že je na aerobiku, za slušnou sumu mu to zjistím. Pokud nebude chtít jít se mnou a pozorovat, jak jeho milovanou někdo brousí. Kdybych ho viděl brečet, asi bych zavolal osobu s řetězovou pilou, že mám naléhavý případ. No a tak hledám dlužníky, nevěrníky a všechny ostatní spodiny společnosti. Někdy je to nuda ale můžu to aspoň dělat po svém. Ne, vlastně je to nuda vždycky.

2. Bylo to jako ve filmu. Přesně jako v těch filmech o soukromých detektivech. Měla na sobě upnuté šaty, které nádherně dávali vyniknout její postavě. Byla ve středním věku, ale co pozbyla na věku získala na kráse. Bylo to tak krásně kulaté. Chtěl sem se jí dotýkat, prozkoumat každý tukový otvor. Pohladit stehna stižená celulitidovou krásou. Musela vážit přes metrák, ale dámy se na váhu neptá. ,,Chci abyste mi našel manžela." řekla. ,,Cože?" ,,Ehm, teda kolik váš manžel váží. Potřebuji znát detaily." Trochu mě zamrzelo, že někoho má. Ale tak to chodí u krasavic. ,,Je to vyžle. Tak 50 kilo, blond vlasy a nosí oblek. Dva dny sem ho neviděla." popsala mi ho. Chtěl sem jí říct ať na něj zapomene. Říct jí, že já budu její manžel. Že kvůli ní klidně přiberu a budeme mít krásně těžké děti. ,,A máte tušení kde může být?" zeptal jsem se radši. Přece nenechám do kšeftu zatáhnout city. Odpověděla: ,,Kdekoliv kde se pije." Byli bychom skvělí kamarádi nebýt toho, že opustil tuhle nádheru. ,,Nějaký konkrétní bar?" ,,Upřednostňoval lavičky v parku." ,,Aha." - Kam se hrabe jehla v kupce sena, pomyslel jsem si. ,,No dejte mi vaše číslo a já se po něm podívám. Až ho najdu popovídáme si o tom na večeři v jednom moc hezkém podniku, který znám." mrknul sem. ,,Bude se vám tam líbit. Platím." ,,Zavolat nestačí?" zeptala se mě. ,,Moji klienti mají stoprocentní pohodlí paní..." ,,Madison." ,,A křestní?" ,,To je křestní." ,,A příjmení?" ,,To není důležité." odpověděla. Bral jsem to jako odmítnutí, ale já se tak lehce nevzdávám. ,,Tady je jeho fotka." Položila mi na stůl fotku toho neobyčejnějšího mouly, jakého si umíte představit. Průměrný ksicht, blond vlasy a žádné poznávací znamení. ,,No dobře. Dám vám vědět. Kdyby něco, víte kde mě najdete." zakončil jsem rozhovor. Otočila se a pomalou chůzí odešla.

3. Zkusil jsem spočítat, kolik je ve městě parků, ale nedopočítal jsem se. Tak jsem vzal fotku, dal si pár panáků na posilněnou a vyrazil do toho nejbližšího. Na lavičkách sedělo pár mladých, kteří mě hned poslali do prdele nebo opilé čtrnáctky, které mi nabídly služby za nějaký matroš, co sem neznal. ,,To nemám, ale mám hotovost." odvětil sem na nabídku. ,,Na to seru, si to udělej sám." odpověděla. ,,No problem." Přemýšlel jsem jestli, sem starý, když už ani neznám ty moderní drogy. V jiných parcích sedělo několik bezdomovců a pár lidí ve středním věku, většinou v párech. Zkusil sem jednomu bezdomovci ukázat fotku. ,,Toho sem neviděl, ale ám todle." Nadšeně zvedal plastovou láhev, evidentně s alkoholem. ,,Ceš?" zeptal se. ,,Jasně." usmál jsem se odpověděl. Přiložil hrdlo láhve ke rtům. Byl to líh, ale i tak jsem to vypil. ,,Díky." řekl sem. Místo odpovědi mi poblil boty. Šel jsem dál. Líh byl o něco silnější než to, na co sem byl zvyklý, takže jsem se začal trochu motat a mluvit přibližně jako ten pobuda. Snažil jsem se několika párům vysvětlit, že hledám toho na fotce, ale většinou utekli. ,,Naít, nutně á ho naít. Já pak ex." zubil sem se. V tomhle stavu stavu sem moc nepochodil. Sedl jsem si na lavičku a čekal až zas budu moct mluvit. Fotka mi upadla na zem. Naštěstí bylo sucho a bezvětří. Seděl sem tam a čekal, kdy to všechno dostanu ven. Přemýšlel jsem, jak narafičím osobu s motorovou pilou, aby Madison byla moje. Proud myšlenek se mi přerušil, když se u mě zastavil jeden z mnoha párů. ,,Jé, ten vypadá jako Terry!" vypískla žena vyhublá žena ve středním věku. ,,Erry?? Eee??" zařval jsem omylem. Zvedl jsem fotku ze země a málem jí tý ženský nacpal nosem až do mozku. ,,Počkejte." odvětila. Muž se už tak nadšeně netvářil. Snažil se něco říct, ale bylo to jen mumlání. ,,Počkej, zlato." odpověděla mu. Pak se podívala na mě. ,,Musíte ho omluvit, nemá jazyk." ,,Heee?" zareagoval jsem. Palcem a prsteníčkem si ode mě vzala fotku. Byli to jediné dva prsty co měla. ,,Jo! Je to on!" reagovala nadšeně na fotku. S maximálním sebezapřením všeho lihu jsem řekl něco normálního. ,,Kde....jee??" ,,Bude v hotelu Fingers. Měl štěstí. Postoupil, což sem mě a Eddymu nepovedlo." řekla a chytla za rameno svého bezjazykového přítele. ,,Iluju těee!" poděkoval jsem jí. Eddymu se to asi moc nelíbilo, pěkně se na mě čertil ale jeho přítelkyně měla rozum a radši ho vzala pryč ode mě. Jediné co sem si z ní zapamatoval, byla ta ruka bez prstů. Zbytek odklidil líh. Nevěřil jsem, že můžu mít takové štěstí. Napadlo mě, že to oslavím nějakým alkoholem, ale pak sem si uvědomil, kolik mám v sobě lihu. Tak jsem šel radši domů, vyblil se a šel spát.

4. Byl to hotel jako kráva. Vypadal jako podivnej obří geometrickej útvar, tvarem nejblíž kvádru, posázenej sklem. Tipoval jsem, že je tam ubytováno tak 200 lidí. Přišel jsem na recepci, ukázal fotku a řekl jméno Terry. ,,Nemám právo informovat vás o našich hostech." zněla odpověď přepudrované recepční s falešným úsměvem. ,,A co kdybych vás za to pozval na večeři?" usmál jsem se na ni. Její úsměv byl v tu ránu přirozený ještě míň než předtím. ,,Prosím odejděte, nebo zavolám ostrahu." ,,A co úplatek?" zkoušel jsem to. Vyvedli mě ven dva bodyguardi, kteří vzhled vykradli z Matrixu. Doslova mě hodili na chodník. Zvedl jsem se a poslal je do prdele. Pak jsem si sedl na lavičku dál od vchodu, zapálil si a čekal, jestli se něco nestane. Seděl sem tam až do večera. Pak do noci. Před hotelem už nikdo nebyl. Došla mi krabička i záložní flaška s alkoholem. Dokonce jsem vypil tři energy drinky, abych překonal kocovinu z lihu. Trpělivost je to, co se musíte naučit jako první, když děláte detektiva. Někdy jen celé hodiny čekáte, než se něco stane. Ale pak se to stane. První sem viděl Terryho. Vyšel z hotelu rovnou předním vchodem a vypadal přesně jako na fotce, s jedinou výjimkou chybějící ruky. Ale než jsem se stačil zaradovat a zamyslet kde má ruku a co budu dělat dál, slyšel jsem jen: ,,Ty hajzleeee..." To tam vběhla Madison. V celé své těžké kráse. Hnala se k němu tak rychle, jak jen mohla a po cestě mu nadávala. ,,Co si myslíš?", ,,Já se tak bála.", ,,Kde je ta děvka??" a tak dále. Terry jen bezmocně koukal. Stihnul jsem se zamyslet, že jsem posral kšeft a své budoucí šťastné manželství. Ale než jsem stihl myšlenku rozvést, Terry pronesl jen: ,,Dělal sem to pro nás, aby jsme se měli líp." a pak se z vchodu hned za ním objevil stejný bodyguard, který mě před dlouhýma hodinama vyvedl ven. Pak už jen vytáhl zbraň s tlumičem prostřelil hlavu prvně Terrymu, pak Madison otočil se a byl zase v hotelu. Celé to trvalo asi 20 vteřin a já děkoval, že jsem si sedl tak daleko, což mi zachránilo život a zároveň jsem litoval, že mám po případu a budoucím svazku. Šel jsem domů.

5. Další den jsem seděl v kanceláři a přemýšlel, co to mělo znamenat. Kde se tam vzala Madison, proč neměl ruku, proč už jsou pod kytkama a tak dál. Nakonec jsem si řekl že to nemá cenu. Život je prostě absurdní a dějí se divné věci, které nikdy nepochopíte. Madison bylo škoda, ale vlastně se nestalo nic, co by se nedělo každý den. Lidi umírají pořád. Vyšel z toho akorát článek v novinách:

Pár nalezen mrtvý v parku. Muž měl amputovanou ruku.

Evidentně mrtvoly přenesly. Tak přece jen Terry nakonec skončil v parku. Nechal jsem to být s tím, že dřív nebo později se objeví nová kráska, ke které mé hormony vzbudí vášeň. A případ se taky nějak zjeví. Otočil sem noviny na další stránku a dal se do čtení něčeho jiného. Když jsem dočetl noviny, položil sem je na stůl. Přesně v tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila vychrtlá mladá dívka. ,,Chci abyste mi někoho našel." pronesla. - To už dneska nikdo neumí zdravit, pomyslel jsem si. ,,Snad ne manžela." odvětil jsem na její rozkaz. ,,Co? Ne, bratra." ,,No dobře. Účtuju si..." ,,Vím, to není problém." Položila mi na stůl obálku plnou bankovek. ,,Oh, dobře. Jak vypadá? Nějaký nápad, kde by mohl být?" Položila na stůl fotku. Byl to Terry. Úplně stejná fotka, co mi dala Madison. ,,Obvykle se pohybuje..." ,,Vy asi nečtete noviny, co?" přerušil jsem jí. ,,Cože?" Nalistoval jsem stránku s článkem a položil noviny před ní. ,,Kuuuurvaaaa." vykřikla. ,,Neměl ruku??" ,,Může být hůř." zareagoval jsem na její překvapení. ,,Chci vědět, kdo to byl." Asi úplně zapoměla kde je, a s kým mluví. ,,Myslím, že policie na tom pracuje." ,,Na to seru, vy mi to zjistíte." Svým způsobem se mi její panovačnost líbila. ,,Policie si umí tak maximálně škrábat prdel." ,,To sice ano, ale..." ,,Dám vám dvakrát tolik." přerušila mě. Bylo fajn mít zase práci.

6. Bylo jasné, že přístup k vyšetřování od policie asi nedostanu. A říct mi co vědí taky moc ochotní nebudou. Pro začátek sem o nich musel zjistit co nejvíc. Terryho sestra Jane mi o nich dala několik informací. Madison a Terry byli spolu jen rok. Jako od začátku jejich vztahu, ne od svatby. Když zemřeli, byli spolu rok a pár dní navíc. Jejich společné příjmení bylo Lawsonovi. Madison za svou váhu nemohla, byl to důsledek špatné štítné žlázy (ano, opravdu to existuje, není to jen výmluva), což mou lásku k ní ještě posilnilo. Terrymu její váha nevadila, rád říkal že miluje její srdce, ale jí to velmi trápilo a pravděpodobně to bylo důvodem její věčně nakrknuté nálady. Ve všech ostatních ohledech byli obyčejní. Terry dělal něco s počítačema a Madison navrhovala interiéry domů. Poslední co mi řekla bylo, že jejich finanční situace se pěkně zhoršovala. Madison posrala nějaký projekt a dostala se do dluhů, na které Terryho práce nestačila. To bylo asi jediné, o co jsem se mohl opřít. Jediné co jsem dokázal vyvodit bylo, že v hotelu je asi dobrý způsob jak vydělat prachy ale bude vás to stát nějakou končetinu. Mně by to za to nestálo. Prvně sem potřeboval zjistit, co ví policie. Zkusil jsem hotel, ale tam samozřejmě nebyli žádné stopy, protože je přenesly do parku. Tak jsem šel na policejní stanici a řekl že jsem ,,příbuzný Madison a Terryho Lawsonových, nemáte o nich nějaké informace?" ,,A který příbuzný jste pane?" zeptala se mě recepční. ,,Bratranec." ,,Kterého z nich?" ,,Terryho." vymýšlel jsem si. ,,Víte že jsou mrtví, že?" Uměla informace podat fakt citlivě. Ale co čekat když dělá recepční policii. ,,Cože?? Ne!" ,,Ježíš...já se..." začala se zakoktávat. ,,Co se stalo???" ,,Byli zavraždeni včera..." ,,Kdo to udělal a proč??" hrál sem. ,,Případ se prošetřuje..." ,,Máte nějaký tip? Kdo, proč, jak?" ,,Byla to střela do hlavy pane. - Díky, to už vím taky. „A dál??“ „Budeme vás informovat. Až vyšetřování skončí, dáme vám odpověď." ,,To zatím nic nemáte??" ,,Proces vyšetřování je tajný pane." Mluvila jako by to byla oblast 51. ,,No tak, já jsem opravdu zdrcen..." ,,Bohužel." Vytáhl sem z kapsy několik bankovek. ,,Ani teď mi to neřeknete?" Zase mě vyvedli ven z budovy. Už to bylo jako denní rituál před spaním.

7. Když chceš informace, jdi přímo ke zdroji. Tudíž sem musel k vrahům. Do toho hotelu. Na recepci sem si zaplatil pokoj a pak se snažil najít, kde se mohlo dít to, co se tam pravděpodobně dělo. Při procházení těch několika pater jsem shledal, že je to naprosto obyčejný čtyřhvězdičkový hotel. Opravdu to nepůsobil jako místo vrahounů a lidí, kteří si sekají údy za peníze. Můj pokoj byl v prvním patře. Pater bylo sedm. Procházel jsem patro za patrem, hledajíc nějaké vrahouny, až jsem se dostal do posledního patra. Teda nedostal. Bylo zamčené. Všechny vchody zablokované, včetně výtahu, který do toho patra prostě nejel. ,,To je soukromé patro. Bydlí tam majitel hotelu." oznámila mi recepční, když jsem se zeptal, co to znamená. ,,Víte, chtěl bych si to tam prohlédnout, sem zámožný boháč a přemýšlím o odkoupení." Nepočítal sem že tohle budu muset říct. Kdyby jo, asi bych si neobjednal nejlevnější pokoj. ,,Myslím že hotel není na prodej." ,,Ale no tak," usmál sem se na ní. ,,s radostí vás za to pozvu na večeři." Na tuhle nabídku se jí obličej zkřivil, jako kdyby ucítila sýr, co strávil týden na slunci. ,,Ne, děkuji." - To snad smrdím nebo co?, pomyslel jsem si. Vytáhl sem z kapsy bankovky. ,,Odejděte, nebo vás nechám vyvést." Raději jsem poslechl, ale vzdát jsem to nemohl. Dojel jsem výtahem do šestého patra a snažil se najít prázdný pokoj. Buď nebyl žádný prázdný, nebo zamykali i ty prázdný. Tak sem použil starý trik, co sem se naučil ve skautu. Ne od vedoucích ale od kolegů skautů. Našel sem pokoj, ze kterého nešel žádný zvuk, vytáhl sponku a začal se rýpat v zámku. Trochu jsem ten trik pozapomněl, ale nekonec jsem se dostal dovnitř. Zámek povolil po půl hodině rýpání. Přešel jsem malou předsíňkou do ložnice a spatřil pár v poloze, kterou sem jaktěživ neviděl. Doprdele, tohle nemohlo být ani z Kámasutry. Byl jsem v klidu a potichu. Nechápal sem jak můžou být oni tak potichu. Já bych si vyřval plíce bolestí. Oba měli ksichty ke zdi. Šel jsem k oknu. Na stolku cinknul takový ten budík, co se používá k oznámení že je čas otočit kuře. ,,Změna polohy!" zařval muž. Otočili se oba najednou. ,,Úchyl." zařvala ženská, zatímco muž hledal baseballku. Ale našel jen deštník. ,,Táhni kurva odsuď úchyle!!!" řval a máchal po mě deštníkem. ,,Jasně a vezmu to oknem." odpověděl jsem. Skoro jsem z toho okna vyskočil. Stál jsem krok od smrti pádem na římse a přemýšlel, jak se dostat nahoru, do vyššího patra. Naštěstí tam byl okap a lést jsem uměl. Šplh po šplhu jsem se dostal až nahoru a chytil se za zábradlí balkónu. Byl jsem na sebe hrdej. Měl jsem chuť na panáka a cigo, ale nejdřív práce až potom zábava. Vydal jsem se k oknu. Viděl jsem vevnitř několik lidí. Jen tam seděli. Jeden neměl ruku, další byl na vozíku a jeden měl u sebe nějaký přístroj. Pár vypadalo normálně. Alespoň do chvíle, kdy si jedna z nich začala holit vlasy na hlavě. Viděl jsem, že něco mluví. Pak se přidali i další. Neumím odezírat, ale viděl jsem, že chlap na voziku si řeže nohu, další bez ruky si nohou řeže prsty a chlap s přístrojem se v něm nějak moc hrabe. Těžko se vykládá jak to působilo, ale bylo to jak z béčkového hororu. Z chlapa na vozíku chcala krev, protože už si uříznul nohu. Pak se pustil do druhý. Ten další si už úspěšně amputoval všechny prsty. Muž s přístrojem sebou škubal. Celá místnost byla nakonec od krve z beznoháka. Už se nehýbal. Přístroják už byl taky v klidu. Zbytek z nich se sebral a šel do jiné místnosti. Chystal jsem se dovnitř, pokračovat v pátrání ale o kus dál na balkoně se otevřeli dveře a vylezla mohutná gorila. Vytáhnul cigára, zapálil si, podíval se na mě, zahodil cigáro, vytáhnul zbraň, zamířil na mě a řekl ,,Ani hnout!" ,,To je dobrý, já jen zabloudil." snažil jsem se z toho vykecat. Měl zbraň s tlumičem, ale byl to jiný než ten, co zabil Terryho a Madison. Vystřelil ale trefil zeď. Už sem se loučil se životem, když se rozezněla motorovka. Ach ta moje milovaná osoba s řetězovou pilou. Hromotluk byl na dva kusy. ,,Kolikrát ti ještě zachránim prdel?" zeptala se Naty s motorovkou v ruce a maskou na obličeji. ,,Ty mě sleduješ?" odpověděl jsem otázkou. ,,Přestaň mi koukat na kozy, musíme vypadnout." ,,Souhlasím s tou druhou částí." Zní to možná blbě, ale z jejího těla sem nemohl spustit oči, ani když šlo o život. Holka krev a mlíko. Velká prsa, super zadek, ale nebyla tlustá. ,,Tak dem." Motorovka bohužel nemá tlumič, takže padlo pár výstřelů a uříznutých rukou. Ale jinak šla cesta ven docela dobře.

8. Od hotelu jsme dojeli autem až ke mně domů. Chvili nás sledovali, takže jsme toho moc nenamluvili. Když jsme vlezli ke mně do bytu, vytáhnul jsem flašku a zapálil si. ,,Snad tě to nerozrušilo." pronesla Naty. ,,Máš na mysli lidi co si řežou ruce, střílení nebo tvojí motorovou lázeň?" ,,Ty vole, vždyť si sám psychopat." ,,Sociopat." opravil jsem jí. ,,To je jedno." odpověděla bez zájmu. ,,Hoď po mě pivo." Vytáhl sem z ledničky pivo a hodil ho po ní. Elegantně ho chytila a otevřela zubama. ,,Tohle mě musíš někdy naučit." řekl jsem obdivně. ,,Na to musíš mít dobrý zuby. A nezdá se mi že ty o ty svoje zrovna dvakrát pečuješ." ,,Aha, takže po tom co si skoro rozkousla skleněnou láhev mě chceš poučovat o péči o zuby?" ,,Zubní péče je důležitá." pronesla bez zájmu. Vypila na ex pivo a hodila po mě láhev zpátky. Dala do toho moc síly, takže doletěla až na zeď a rozbila se. ,,Bezva." poznamenal jsem. ,,Takže, co si tam dělal." ,,Pracoval." odpověděl jsem, zatímco jsem smetáčkem a lopatkou uklízel střepy. ,,Nic konkrétnějšího mi neřekneš?" zeptala se. ,,Chystal sem se na masochistickej grupáč. Zvlášť se mi zalíbil ten bez ruky." ,,Nebuď protivnej." ,,Stříleli po mě kurva!" ,,Nejsi zvyklej?" ,,Ne, platím tě aby stříleli po tobě." ,,Po mě stříleli taky!" ,,Ježíši." Otevřel sem druhou láhev. ,,Hele, prostě vyšetřuju případ. Pár lidí umřelo, a pár jich umřelo mírně zohavených. Až tě budu potřebovat, dám vědět." ,,Dneska si mě potřeboval a nezavolal si." ,,Naštěstí si mě sledovala." opáčil jsem sarkasticky. ,,Jo, měla bych tě doprovázet." mrkla na mě. ,,Hele to ne." Věděl jsem o co jí jde. ,,Už tak si bereš víc než dost na hodinu." ,,No tak. Nudim se a potřebuju prachy." žadonila. ,,Taky potřebuju prachy. Ozvu se ti." Otevřel jsem dveře na znamení jejího odchodu. Otočila se a vyšla z dveří. ,,Když myslíš." pronesla ve dveřích. ,,A už mě nesleduj." houknul jsem na ní a praštil dvěma.

9. Fajn, takže další postup v případu. Ty ruce si řežou sami. Bylo to úchylnější a úchylnější a mě se začalo stýskat po časech, kdy jsem prostě někoho našel, dal mu přes držku, vybral prachy a bylo hotovo. Nebo jen cvaknul pár obrázků, jak někdo s někým píchá a pak si vybral prachy, od brečícího chlapa. Samozřejmě se o tom hotelovém incidentu všude mluvilo. Vzhledem k tomu, kolik lidí tam zařvalo, jsem se ani nedivil. A protože tohle už se im ututlat nepovedlo, hotel získal neblahou pověst. No asi mi mohlo dojít, že tam ten večer měli kamery. A že to jsou lidi, co organizujou show, kde se lidi pravidelně mrzačí, takže jim bude trvat tak dvacet vteřin, než zjistí kdo jsem. Ale nedošlo. Takže když jsem druhý den otevřel svojí internet banku, zjistil jsem, že mi nic nezbylo. Můj účet byl totálně vyluxovanej. A protože prachy od Jane jsem si uložil do banky, neměl jsem nic. Byl jsem zrovna na cestě zpět domů z večerku, a tak jsem zpětně trochu zalitoval, že jsem poslední hotovost utratil za cigára a flašku. Neměl jsem co jíst. Přemýšlel jsem, že jsem si měl koupit levnější flašku, přidat energy drink a něco k jídlu. Stál sem před mým barákem a smutně koukal do mobilu. A pak můj byt vyletěl do vzduchu. Byla to exploze jako z filmu. Všichni lidi zařvali, držkou šli k zemi a pár z nich řvalo otázku "co se kurva děje?". A já jen vytočil číslo Naty a řekl jí, že jsem u ní za pět minut.

10. ,,Harry! Takže mám konečně práci?" přivítala mě Naty. ,,Pokud budeš makat zadarmo, tak jo." odpověděl jsem jí. Vešel jsem k ní, položil flašku na stůl a praštil sebou do křesla. ,,Vyluxovali mi účet a vyhodili byt do luftu." ,,A sakra." zareagovala. Posadila se naproti mně. ,,No myslím, že to je slabý slovo. Něco jako "kurva, to je v prdeli, já se poseru" situaci vystihuje líp." ,,Hmmm." odpověděla. ,,Jak to, že tebe kurva nenašli??" ,,Sem nájemnej vrah, co řeže lidi motorovou pilou. Nikdo mě nenajde." Otevřel sem flašku a dopřál si několik loků. ,,Nemám žádný prachy, poslední sem utratil za flašku a cigára. A nemám ani kam jít." ,,Tak hlavně že máš co pít a kouřit." ,,Ještě sem neměl energy drink. Sem unavenej a vůbec mi to nemyslí." ,,Udělám ti kafe." Zvedla se a šla do kuchyně. ,,Sice ho nepiju, ale díky." poznamenal jsem. ,,Nestěžuj si. Ty tvoje svinstva tu nemám." ,,A co tehdy jak si pro mě něco vyřizovala po 48 hodinách bez spánku. To se ti hodil." ,,Výjimky existují, ale neleju ho do sebe každej den jako ty." Přinesla mi kafe. ,,Tohle je lepší. Máš tam osm kostek cukru." ,,Tak to snad zvládnu vypít." Napil jsem se kafe. Vzhledem k tomu, že jsem ho neměl chuť hned vyprsknout jako obvykle, jsem ho musel ocenit. ,,Díky." ,,Pohoda." usmála se na mě. ,,Tak co budeme dělat?" ,,Takže mi pomůžeš?" zeptal jsem se. ,,Jako na jednoho z mála mých zaměstnavatelů, je na tebe spoleh." ,,Díky." Tentokrát jsem se usmál já. ,,Nejdřív si vyřídím hovor." Vzal jsem telefon a vytočil číslo své poslední zákaznice. Zvedla to hned po prvním zazvonění. ,,Už ho máte?" vyhrkla. Zase neuměla pozdravit. ,,Jsem na stopě. Ale mám problém." informoval jsem jí. ,,Chcete prachy, že jo?" Byla dost rázná osobnost. ,,Vyhodili mi do vzduchu byt a vyluxovali konto." ,,To si nechte. Zavolejte až ho budete mít." Típla telefon. Položil jsem mobil, zapálil si a pořádně se napil z flašky. ,,Proč vždycky musím dělat pro takový idioty?" ,,To je houby. To já dělám pro debily." poznamenala Naty. ,,No dovol." ,,Ale ne ty. Spíš Yakuza nebo Cosa Nostra." vyvedla mě z omylu. ,,Aha. Já myslel že tihle chtějí být spíš nenápadní." ,,Občas potřebují příklad, co se nemá dělat." ,,Jasně, ale motorovkou?" ,,Ty vole, tak proč mě chceš ty?" ,,Nikoho jinýho neznám a nejsi tak drahá." ,,To mi lichotí." poznamenala otráveně. ,,Tak teď už fakt nevím co." ,,Já jo. Dopijeme tuhle flašku a zítra něco vymyslíme." ,,Dobrej plán."

11. ,,Vstávat." promluvila na mě Naty a hodila mi do obličeje balíček bankovek. Měl jsem kocovinu. Bolela mě hlava a bylo mi na blití. Ani ten balík bankovek mě nedokázal probrat. Jen jsem tak koukal na tu narvanou tašku na stole. ,,Kde si to vzala?" ,,Neptej se na věci, na které nechceš znát odpověď." zněla její odpověď po tom, co sebou praštila do křesla. ,,Někdo umřel?" ,,Mojí rukou dneska ještě ne." ,,To si udělala banku?" ,,Ne, bankomat." ,,Ježíš, ty kradeš?" ,,Říkala sem, že nemám co dělat." ,,To bych do tebe neřekl." ,,Řežu lidi motorovou pilou, jak velká je asi moje úcta k zákonu?" ,,To ne, vím že si člověk co za prachy zabije i svoje dítě, ale spíš nechápu, že to máš zapotřebí." ,,Říkala sem, že nemám práci. A ty mi teď neplatíš." ,,Není na tebe bankomat málo akční?" ,,Akce mám dost v práci." řekla a zapálila si. ,,Tak co budeme dělat teď?" ,,To ještě musím vymyslet." ,,Jsi dobrej v dedukci, ne? Tak dedukuj." snažila se mě povzbudit. ,,Ó, ty víš jak na mě. Děkuju za názor." S kocovinou jsem vždycky útočnej. ,,Ježíš, co ti zase je?" ,,Tak přemýšlej. Z hotelu už pravděpodobně zmizeli a jiné vodítko nemám. Kde je mám ksakru hledat?" Sice jsem vyjel, ale furt sem se snažil přemýšlet a v hlavě si projížděl stopy. Hotel, Terry, Madison, ten pár v parku, Jane. Nebylo se čeho chytit. ,,Zkusíme ten hotel." prohlásil jsem.

12. Stáli jsme před hotelem Fingers a jen žasli jak normálně vypadá. Nic zvláštního. Jako kdyby tam neumřelo bůhví kolik lidí. ,,Co teď?" zeptala se Naty. ,,Poptáme se." odpověděl jsem a zamířil ke vchodu do hotelu. Byla tam ta samá recepční, která mě tak nestydatě odmítla. Zastavil jsem se. ,,Běž tam ty." otočil jsem se na Naty. ,,Mě už zná." ,,Oběť tvých pokusů o úplatek?" zkusila to Naty. Vzpomněl jsem si na její bolestivý výraz. ,,Prostě běž." Usmála (nebo spíš zasmála) se a dala mi motorovku z připínáku na zádech. ,,Podrž." Nikdy ji nemohla nechat doma. Ani když se vrátila na místo, které pár dní předtím skoro celé vyvraždila. Pozoroval jsem jí od vchodu. Vypadalo to, že se obě dobře baví. Nakonec přišla. ,,Nikdo tam nesmí. Je to místo činu." oznámila mi. ,,No můžeme hádat koho." opáčil jsem. ,,Tak jdeme." rozkázala. Bylo mi jasné, co se bude dít. ,,Mě už to lezení nebaví." pobrečel jsem si. Šli jsme dozadu a začali lézt po okapu. Když jsme byli nahoře, vzali jsme to po římse rovnou na ten balkón, kde se naposledy milostivě zjevila. ,,Nikdo tam není. Jdeme." rozkázal jsem tentokrát já. ,,Jasně šéfe." opáčila. Nebyla tam sice ani noha, ale jinak se nic nezměnilo. Všude byli ještě stopy krve i zbytky nábojnic ze zbraní. Prošli jsme hlavní místnost a vydali se do další, kam šli tehdy lidé bez končetin. Bylo to jak sál v reality show. Na stupínku bylo několik židlí a jeden stolek. Na popředí stupínku byl mikrofon a to celé stálo před mnoha sedadly podobných těm, na které narazíte v kině. ,,Asi je to fakt reality show." prohodila Naty. Ani stopa krve. Nic. Jako kdyby show měla začít za pár minut. Procházel jsem sedačky a rozhlížel se. Na zemi pod jednou sedačkou byla vizitka. ,,Co to máš?" zeptala se Naty. ,,Je to kontakt na jednoho zámečníka. I s adresou." odpověděl jsem.

13. Z hotelu jsme zase sjeli po okapu. Bylo to o hodně příjemnější, než cesta nahoru. „Pojedeme rovnou tam.“ oznámil jsem, když jsme byli u auta. Naty se zastavila. „Měli by jsme se stavit pro zbraně.“ „Na co?“ zarazil jsem se. „Na ochranu.“ „Jedeme do zámečnictví.“ „Věř mi.“ Měla vážný výraz. To u ní člověk často neviděl. „Ty sama seš zbraň.“ „Ty vole, prostě mi věř. Tohle nejsou obyčejní chlapi.“ „No dobře.“ opáčil jsem. „Zámečník nám snad neuteče.“ Dojeli jsme k ní a vešli do bytu. Naty došla k jedné svojí skříni a otevřela jí. Překvapením mi spadla čelist. „No to si děláš prdel.“ Tolik arzenálu jsem v životě neviděl. Jednoruční zbraně od Colta po Magnum, samopaly jednoruční i dvouruční, brokovnice, dvouhlavňová brokovnice, těžké kulomety, granáty, bazuka i rotačák. S tímhle by se dal způsobit vojenský převrat. Naty vzala Colt a podala mi ho. „Poloautomat. Malej, nenápadnej ale rychlej.“ Udiveně jsem si vzal pistoli do ruky. Jako detektiv jsem nosil jen tu mrňavou pro ženský do kabelky. „Víš jak se s tím zachází?“ zeptala se. „Jo.“ Měl jsem zbrojní pas. Uměl jsem zacházet s ledačím. „Hele, proč si kurva bereš motorovku, když máš tohle všechno?“ Bez vzrušení se na mě podívala. „Je to imige. Pokud nejsi opravdu nejlepší, uděláš si pověst jen něčím speciálním. Mým zaměstanvatelům se líbí myšlenka, že budou trpět. To s pilou jde hodně lehce, a oni si myslí, že je mučím. Ve skutečnosti se s tím neseru.“ Tak i nájemní vrazi musejí být výrazní, pomyslel jsem si. Podíval jsem se na zbraň. „Ty si nic nevezmeš?“ zeptal jsem se Naty. „Mně pila stačí. Tohle si beru jen když vím, do čeho jdu a není to moc hezký.“ Furt měla vážný výraz. „Hele, co se děje?“ zeptal jsem se jí. „Něco mi tu prostě smrdí. Bezpečnost především.“ „Co ti smrdí?“ Naštvaně se na mě podívala. „Znám hodně lidí. Nejrůznější vrahy, sadisty i psychopaty, kteří klidně zabijou dítě. Ale tohle prostě není klasický případ. Tohle je jiný. Po tolika letech na to získáš čuch. A já cítím něco hodně špatného.“ Udiveně jsem na ní koukal. „No dobře.“ řekl nakonec. Vypravila se ke dveřím. Šel jsem za ní.

14.

Bylo to na okraji města. V jednom obyčejném nudném paneláku, vedle vchodu, který byl zhruba uprostřed, bylo zámečnictví. Zavřené. Nebylo nijak opuštěné nebo tak, bylo jen zamčeno a na dveřích visel nápis "Zavřeno". ,,Hmmm. Co teď?" zeptala se Naty. Její nálada furt připomínala ty nejhorší krámy. ,,Zkus někdy přemýšlet i sama." odpověděl jsem. ,,Takže nemáš nápad." Podíval jsem se na nudnou bílou vyzitku. ,,Je tu jméno. Zkusíme prozkoumat zvonky." ,,Myslíš, že to bude tak snadný?" nadhodila skepticky. ,,Když má někdo svojí živnost, třeba krám, často bydlí hned vedle něj." ,,Ne." ,,Ježíši, nehraj si furt na chytrou a pojď hledat." Nepříjemně vzdychla s šla ke zvonkům. ,,Jmenuje se Graves." oznámil jsem. Nic na to neřekla. Koukala po zvoncích. ,,Tady je." řekla po minutě a klepla na jméno u zvonku. Zazvonil jsem na něj. Po třetím zazvonění se ozval hlas. ,,Ano?" zněl trochu staře, ale to mě nepřekvapilo. Spustil jsem. ,,Dobrý den, tady Harry Human. Potřeboval bych mluvit s vaším manželem." Ticho. ,,Je to důležité, jde o lidské životy." pokračoval jsem. ,,Je mrtvý." ozvala se. - Kurva, to musí furt všichni umírat? ,,To mě mrzí. Mohli bychom si promluvit?" ,,Pojďte." řekl zvonek a ozvalo se zabzučení.

15.

,,Děkujeme." řekl jsem jí hned po vstupu do jejího malého bytu. ,,Co můžu ztratit." pronesla cynicky. Ukázala na Naty. ,,Proč má na zádech motorovou pilu?" Odpověděli jsme současně. ,,Na ochranu." řekla Naty a ,,Pracuje se dřevem." jsem řekl já. Lhostejně se na nás koukala. ,,Asi na tom stejně nesejde." Sedli jsme si do tří ze čtyř jejích křesel v obýváku. ,,Co se stalo vašemu manželovi?" zeptala se Naty. Nebyla moc taktní. Gravesová si zapálila. Já její příklad následoval. ,,Chtěl si vydělat. Zámečnictví krachovalo a to ani nebyl splacen všechen materiál. Nemluvě o nájmu." Odklepla cigaretu. ,,Co se děje v hotelu Fingers?" ptal jsem se. ,,Je to taková malá reality show. Samozřejmě přísně tajná a nelegální." ,,Jo, lidi si tam rádi řežou ruce." pronesla Naty. ,,Co by neudělali pro peníze a vlastní přežití." odpověděla a potáhla si. ,,Takže vyhrává ten, kdo se nejvíc zničí?" zeptal jsem se. ,,Vyhrává kdo je nejubožejší. Začalo to jako soutěž jedinců, co měli v životě dost smůlu. Rakovina, postižení, amputace a tak. Jednoduše tam přišli a kdo na tom byl nejhůř získal dost peněz. Málokdo počítal s tím, že lidi pro peníze udělají všechno. Ale to jim asi mělo dojít. Prvně si začali svoje zničená těla ničit ještě víc. Aby vyhráli. Potom lidi, kteří měli deprese, nebo jinou, pouze vnitřní poruchu, si to začali způsobovat. A než se nadáli, měli narváno. Lidi se řezali a ničili si orgány pro peníze. Tvůrcům to nevadilo. Diváky to bavilo ještě víc, ale taky to začalo být nebezpečné. Lidi kteří prohráli, začali mluvit. No zkuste si představit, že si třeba uříznete obě nohy a nic z toho nemáte. Lidi jsou kreténi. Takže každý kdo prohraje dostane kulku. Poslouchal jsem tak pozorně, že jsem zapoměl tahat a dlouhý kus z popela upadl na zem. ,,A s tímhle do toho jdou?" ,,Dozví se to až na místě. Někdy až po soutěži. Ale někteří to vědí. Tohle se neututlá. Stejně jako se pár lidí dozví o soutěži, pár se jich dozví o tom co se stane, když prohrajete." ,,Takhle zemřel váš muž?" zeptal jsem se. ,,Jo. Ale on to věděl. Stejně jako já." ,,Jak to víte vy?" zeptala se Naty. Gravesová se usmála. „Byla jsem tam a dělala jsem na tom.“ To nás ohromilo. „Proč nám to říkate? Vy se nebojíte?“ zeptala se Naty. Gravesová se zasmála. „Holka...stejně už jsme všichni mrtví. Vy i já. Skončila jsem, když zmizel můj manžel. Kdyby vyhrál, bylo by všechno v pořádku. Ale on prohrál. Je to jen otázka času.“ Zazvonil mi telefon. To volala sestra Madison. Podíval jsem se na Gravesovou. ,,Omluvte mě." Kývla a hlavou jí proletěla kulka. Asi tak dvě vteřiny jsem koukal, jestli mi už ten alkohol nezpůsobil halucinace. Další proletěla mým ranenem. Naty už stála na nohou a tasila motorovku. Ležel jsem na zemi snažil se zorientovat, o co kurva jde. Pak se rozrazili dveře a dovnitř bytu naběhlo tak pět lidí. Motorovka je pěkná věc, ale pistoli jí konkurovat nemůžete, takže Naty šla hned k zemi. ,,Wau, takhle perfektní načasování jsem nečekal." řekl někdo. Pak jsem dostal samopalem ránu do hlavy a omdlel.

16.

Probral jsem se v hezky zařízené a velké místnosti svázaný na židli s páskou přes pusu. Dostal jsem ránu do oka, takže mi chvíli trvalo než jsem se zorientoval. Na židli vedle mě byla svázaná Naty. Taky měla pásku přes pusu. Zhluboka oddechovala, takže byla živá a přivědomí. Kromě nás tam byl jen jeden chlap, který se bez vzrušení procházel po pokoji a kouřil cigaretu. Usoudil jsem, že lepší bude mlčet a doufat, že to dobře dopadne. Byl jsem celkem naivní. Po několika minutách se otevřeli dveře a dovnitř místnosti vstoupili tři muži. Jeden hubený a plešatý, další dva plešatí svalouši. Jeden byl evidentně šéf a ty dva jeho ochranka, nebo tak něco. Pomalu a klidně došli až před nás. ,,Ahoj Naty." usmál se šéf. Oba jsme na něj koukali bez hnutí. „Všechno šlo hladce.“ oznámil jeden z ochranky. „Co s tím druhým šéfe?“ zeptal se. Šéf se podíval na mě. „Vemte ho taky, když už tu je.“ „Dobře.“ Šéf se furt bez hnutí usmíval na Naty. „Myslíte, že jim to bude jako kompenzace stačit?“ ozval se muž s cigaretou. „Neboj. Každej jí bude chtít vidět. Někoho takovýho sme tu ještě neměli.“ „Snad máte pravdu.“ „Nebuď skeptik. Vsadím se, že předvede něco, co bude stát za to.“ „Hele, už budeme začínat.“ oznámil kuřák. „Okay, tak je vemte do čekárny.“

17.

Do další místnosti nás každého odtáhli i se židlí. Čekárna byla menší místnost, ve které sedělo na židli několik lidí, typicky zohavených i zatím neporušených. Jeden měl v hlavě prohloubeninu, další byl hodně popálený a jeden měl po celém těle vředy, ze kterých něco rostlo. Vypadal jako kdyby z něj měl vyrůst celý prales. Zbytek byla klasika. Chyběly nohy, ruce a tak podobně. Všichni seděli naprosto v klidu. Taky tam byla sestra Madison Jane. Hlavu měla svěšenou dolů a tiše vzlykala. Uprostřed místnosti byl stůl, vybavený věcmi na sebetrýznění. Nože různých velikostí, sekáček na maso a dokonce i motorová pila. Kompletní set. Přišel ten kuřák, co se předtím líně pohyboval ve vedlejší místnosti. ,,Takže, máte půl hodiny." Ukázal na digitální hodiny, přibližně uprostřed zdi, na kterých se spustil odpočet. ,,Nástroje pro poslední úpravy jsou tady." Ukázal prvně na stůl a pak na mě a Naty. ,,Vám dvěma nedoporučuji cokoliv zkoušet. Kamery jsou tam a tam," Ukázal ke stropu do rohu. ,,a zbraně na vás míří tam a tam." Ukázal o něco níž, doprostřed zdi, v níchž byli díry. ,,Bavte se." Bylo vidět jak hrozně ho ta práce nebaví. Dával do toho tolik srdce, co do toho chození po místnosti. Rozvázal nás a odešel. Chvíli se nikdo nehýbal a nemluvil. Jen oddaně koukali před sebe a vypadali zamyšleně. Jane vůbec nereagovala na okolí. ,,Hej." zkoušel jsem to. ,,Hej, Jane, slyšíš mě?" Furt nic. Narovnal jsem se na židli. ,,Hmmm, co teď?" pronesl jsem. Naty mlčela. Jen odevzadně čuměla před sebe. ,,Ale no tak. Dostaneme se z toho. Už sme přežili horší věci." ,,Máš příklad?" odpověděla. Nikdy jsem neviděl, že by se vzdala. ,,No ne, ale..." V tu chvíli se jeden z ostatních účastníků soutěže zvedl a šel ke stolu. Zatím mu nic nebylo. Vzal ze stolu sekáček na maso a jedním úderem si s ním amputoval čtyři prsty na levé ruce. Zbývalo 28 minut. ,,No bezva, teď je čas na nějaký plán." pronesl jsem. ,,Mrzí mě, že sem tě do toho dostala." odpověděla. Překvapeně jsem se na ní podíval. ,,Od kdy tebe někdy něco mrzí?" ,,Hele, jen chci abys to věděl." ,,Fajn, díky, ale nebuď tolik sentimentální." ,,Ježíš, a to chce člověk bejt jednou milej." Měla v sobě strach a naštvání. ,,Nebreč, něco vymyslíme." Zbývalo 22 minut. ,,Kurva." řekla Naty. Zvedl se další. Vzal nůž a začal si řezat ruku. Netvářil se u toho zrovna nadšeně a šlo mu to dost pomalu. Občas zařval. To když narazil na nerv. Tiše jsme to s Naty pozorovali. Byl hotový, když zbývalo 15 minut. Jane furt seděla a vzlykala. ,,Já si teda nic řezat nebudu." řekl jsem. ,,Máš lepší nápad?" odpověděla otázkou Naty. ,,Já nevím, vždycky sem něco vymyslel a ty taky." ,,Odkdy si zrovna ty ten pozitivní. Měl by si znát svoje meze. Myslím, že v místnosti, kde na nás neustálé míří bouchačky asi končí." filosofovala. Ten s pralesem místo těla už si dělal další rány. Jen krváceli ale vypadalo to působivě. 12 minut. Pán s prohloubeninou v hlavě si jí mačkal aby byla hlubší. Nechápal jsem jak ještě může dýchat, natož myslet. 10 minut. ,,Asi už vim jak na to." pronesla Naty. ,,Ale no tak." zareagoval jsem nesouhlasně. Vydala se ke stolu. 7 minut. Musela chvíli počkat. Stáli kolem něj už všichni v místnosti, kromě mě a sestry Madison. Bodali a řezali. Naty byla rychle od krve. 4 minuty. Naty vzala do ruky motorovou pilu. ,,Naty kašli na to." houknul jsem na ní. Ignorovala mě. 3 minuty. Naty nastartovala motorovou pilu. 2 minuty. Naty si zvedla pilu k hlavě. 1 minuta. Naty si nastartovanou motorovou pilu přiložila k dolní čelisti. Celých zbývajících 60 sekund si řezala dolní čelist i se zubama a jazykem. Krev stříkala tak mocně, že jsem od ní byl i já. Rozrazili se druhé dveře v místnosti a někdo zavolal: ,,Nástup." Naty vypadala jako monstrum.

18.

,,Dámy a pánové, vítám vás zpět u dalšího kola. Omlouváme se za náhlou změnu prostoru ale měli jsme menší technické potíže, což znamená, že od dnešního dne, se budou všechny kola soutěže pořádat zde. Možná to není tak pohodlné, ale máme pro vás kompenzaci. Zaprvé, dnes nebudeme soutěžit na kola. Věříme, že výsledek bude o to působivější. A zadruhé, vám dnes připravíme speciálního účastníka. Je to ten, kdo nám způsobil ony potíže a teď za to bude pykat. Ovšem...není to jen tak někdo. Určitě jste o ní už slyšely. Někdy se jí říká Motorová Naty, protože to je její oblíbená zbraň. Představuji vám Nataly Swiperovou, noční můrou ale i nejlepšího zabijáka Yakuzi nebo Cosa Nostry!" Tohle byl projev pro Naty. Pronesl ho obyčejný moderátor, vypadající jak z reality show na televizním kanálu. Šéf byl zjevně někde v zákulisí. Nikomu z nás ostatních se takovému projevu nedostalo. Prostě nás ještě v čekárně všechny přivázali a pak odtáhli na o něco menší pódium, kde už čekal moderátor s mikrofonem a narvaný sál. Diváci byli evidentně z vyšších vrstev. Kolik asi stojí lístky? Naty přišla jako poslední, hned po moderátorově uvedení. Když se objevila, všichni překvapeně vydechli. Moderátor pokračoval: ,,Dál už budeme postupovat jako obvykle. Nyní vám detailně ukážeme ubohost každého účastníka a vy pak na tomto základě vyberete, kdo je na tom nejhůř. Tak začneme." Já a sestra jsme byli mrtvý. Nic jsme si neudělali. Prvně jsem šel já. ,,Ale to ne, tady se nám jaksi nic nestalo." komentoval mě moderátor. ,,Trochu nuda, ne?" Nic jsem neříkal, jen na něj vražedně koukal. Pak šla Jane. Evidentně to brali sestupně od těch nejvíc v pořádku, po ty nejvíc v nepořádku. ,,Hmm, taky nic. Ale teď už to začne být zajímavé." okomentoval moderátor. Další byl pan bezprsťák. ,,No nic moc originálního." komentoval ho moderátor. Pán bez nohou. ,,Nic co by tu už nebylo." Střídali se celkem rychle. Pan popálený. ,,To asi muselo bolet." Prohloubenina v hlavě. ,,Můžete ještě mluvit?" Pan prales byl předposlední. ,,Tohle už je ale něco. Jak se vám to stalo?" zeptal se moderátor. ,,Mám to od narození." odpověděl. Poprvé jsem slyšel někoho z nich mluvit. ,,A nakonec...sama Nataly." zakřičel do mikrofonu moderátor. Celý sál začal tleskat. ,,Ta už nám toho asi moc nepoví." řekl moderátor a sál se zasmál. ,,Takže...už je asi čas přejít k osobní prohlídce. Můžete začít." pronesl moderátor. Diváci vytvořili frontu a prohlíželi si nás. Nejvíc se zastavili u Pana pralesa a Naty. U ní stál každý alespoň pět minut. U ostatních se zastavilo pár lidí. U mě a Jane se nezastavil nikdo. Dostali jsme jen pár povrchních pohledů, když kolem nás procházeli k těm zajímavějším. ,,A nyní přejdeme k hlasování." zahřměl moderátor. ,,Kdo z nich je na tom nejhůř? Kdo z nich si odnese náš finanční příspěvek? Vyndejte své telefony a hlasujte. Máte na to minutu." Nastalo ticho. Všichni koukali dolů, na své mobily. Nad pódiem byly stejné odpočítavající hodiny jako v čekárně. Minuta uběhla. Moderátor spustil: ,,Dámy a pánové, není to žádné překvapení. Vítězem jee...Nataly Swiperová!" Ozval se potlesk a rozezněla se hudba. Ostatní diváci začali buď nadšeně kříčet nebo byli naštvaní. Moderátor odtáhl Naty i s židlí dopředu pódia. Okamžitě se na něj navavalilo několik diváků, kteří si Naty vyfotili buď samotnou nebo si s ní udělali selfie. ,,Děkuji všem za účast, doufám, že jste se bavili a uvidíme se příště. Dobrou noc!" ukončil show moderátor. Když focení skončilo a lidi přestali fotit, všechny nás odtáhli zpátky do čekárny.

19.

Když jsme tam dorazili, vrátil se šéf.

„Naty! Musím ti pogratulovat. To bylo fantastický.“ Naty vydala nějaký zvuk. Moc příjemně nezněl. Bylo to jako bublání.

„Nenene, nemluv. Nemáš to zapotřebí. Posaď se.“ Chytil ji za ramena a posadil na židli.

Zazněl první výstřel. To ochranka zastřelila pana Bezprsťáka.

Šéf se usmál. „Neboj. Hraju čistě. Dostaneš svojí odměnu i svobodu.“

Další výstřel. Muž bez nohou. Šéf vytáhl ze saka šek.

Další výstřel. Tohle byla Jane. Další a další, zatímco šéf podával Naty šek.

Zbýval jsem já a pan Prales. Když i on dostal kulku, Naty vydala bublavý zvuk, zvedla ruku a nesouhlasně zakývala hlavou. Šéf i ochranka se divali na mě, kam ukazovala Naty.

„Šéfe, mě se to moc nezdá. Víme co je zač a co umí.“ ozval se jeden z ochranky.

„Lidi by to zjistili. Věděli by, že jsem zabili vítěze. To by mohlo hodně ovlivnit byznys.“ odpověděl šéf.

Obr z ochranky argumentoval. „Tak se to nedozví. Dokážeme to ututlat.“

Šéf se na něj naštvaně podíval. „Maminka ti neřekla, že lež má krátké nohy?“ Ochranka mlčel.

„Tohle se vždycky provalí. Nenajdou nás.“ pronesl šéf. Pak se podíval na Naty. „Jsi si jistá?“

Naty souhlasně zakývala hlavou a ukázala na mě.

„Vítěz má nárok na to, co si přeje.“ Naposledy si prohlédl mě i Naty. „Vyhoďte je, kde jste je našli.“

20.

Nevím, jak jsme se tam dostali, ani jak dlouho ta cesta trvala. Tentokrát jsme nedostali pecku do hlavy ale injekci do krku. Bylo to o dost pohodlnější. Probrali jsme se před zámečnictvím někdy k ránu. Naty měla ošetřenou a zavázanou čelist.

Ani nám nic nevzali. Měl jsem telefon i peněženku se všema penězma.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Naty, když jsme se probrali. Souhlasně zakývala hlavou.

Sáhnul jsem do kapsy. I cigára jsem furt měl. Jednu jsem si zapálil a málem jsem nabídnul i Naty. Než jsem si uvědomil, že už si do pusy asi nikdy nic nestrčí.

„Zavolám taxi.“ pronesl jsem.

Taxikář se párkrát zvědavě a trochu znechuceně podíval na Naty, ale když se podíval na mě a můj výraz, radši nic neřekl. I její byt vypadal pořád stejně.

Naty si sedla do křesla a já jsem nalil dvě skleničky rumu. Šel jsem k Naty, svojí skleničku vypil rovnou na ex a její položil před ní.

„Chceš s tím nějak pomoct?“ zeptal jsem se jí. Nesouhlasně zakývala hlavou a vzala do ruky skleničku. V očích měla smutek.

Začala si rozvazovat čelist. Obvaz se pomalu odtrhoval od její zakrvácené kůže a kousky bral s sebou. Neměla jazyk. Jediné, co bylo vidět, byla díra do krku a pár horních zubů po stranách. Vylila si do krku rum.

„Chceš je najít?“ Zase nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Takže to je všechno?“ zeptal jsem.

Naty se zvedla, vzala tužku a papír a napsala: „Co s tím chceš jako dělat?“

„No můžeme je zkusit najít a...“

Začala psát. „Musíš znát svoje meze a vědět, kdy jsi prohrál.“ Její pohled byl prázdný.

„Mrzí mě to.“ řekl jsem a dolil. „A děkuju.“

Naty napsala: „Mě mrzí, že jsi se do toho dostal kvůli mně.“

„Asi to od začátku bylo o tobě.“ pronesl jsem. Naty souhlasně kývla. Jen jednou.

Nevím, od které chvíle šli po ní. Nevím jestli to ušili na Madison, Jane a všechny ostatní. Možná jí poznali až v tom hotelu. A až od té chvíle se začali angažovat. Zjistili koho mají a nemohli si to nechat ujít. Nebo ne a věděli, že je ve spojení se mnou už od začátku a všechno to byla hra na kočku a myš. A my byli ta myš.

Když jsme šli spát, láhev byla prázdná.

21.

Když jsem se ráno probral, Naty byla pryč. Nezmizeli žádné její věci. Měla tam všechno od telefonu až po peněženku. Jen ona tam nebyla. Stejně jako žádně vodítko kam mohla zmizet. Už jsem o ní nikdy neslyšel. Ani o ničem, co by svědčilo že je naživu. Možná si řekla, že kariéra nájemného vraha asi není nejlepší. Zvlášť toho nejlepšího. Zabila hodně lidí. Ti moji nebyli žádný dobráci, ale kdo ví koho ještě měla na svědomí. Možná i pár dobráků. Ale to není moje věc. A radši to ani vědět nechci. Ale jo, je možný, že si řekla, že začne znovu. Ale jak to jde, když nemáte čelist? Osobně bych řekl, že to někde skončila. Našla si tichý místo, zapnula pilu...a bylo po všem.