Co všechno člověk nezaskladní

Termín "nechvalně proslulý" byl asi nejvýstižnější. Všude, kde jsem tu práci zmínil, lidi okamžitě nahodili vystrašený pohled. Pak obvykle následovala kupa otázek typu "Jaké to tam je?" nebo "Dá se to přežít?". V některých případech jen "Prý je to očistec." nebo "To je prý hrozný.". Ale reklamy byli všude. Stačil onen slavný a velice kritický článek. Podle mnohých zaměstnanců nebyl pravdivý. Podle mě až příliš. Ale když je člověk dvacetiletý, čerstvě dostudovaný, chce zkusit různé práce a mimoto nemůže najít nic ve svém oboru...no ty peníze člověka nalákají. Tak jsem tam napsal. Od elektroniky, přes hračky až k sexuálním pomůckám. Včetně trvanlivého jídla. Cokoliv jste kdy chtěli nebo potřebovali. V těch nekonečných uličkách, plných regálů se zbožím bylo skoro všechno. Stará a nová věž, na každé čtyři patra, tři oddíly a čtyři tzv. buffery, což byli barvy. Anglickou terminologií tahle fabrika přímo přetékala. Stand up místo nástupu, budgnout místo píchnout atd. Na jídlo, zboží s vysokou hodnotou a nebezpečné přípravky byli speciální oddělení. Což neznamenalo, že se nám nedostalo do rukou. Ve vozíkách bylo vše a naším úkolem bylo to zaskladnit. Na zmíněné speciální položky byli speciální lidé. Pokud se toto zboží ocitlo ve vozíku, dali jsme ho stranou pro ty, co měli za úkol toto zaskladňovat. A vozíky nikdy nepřestali jezdit. Nic není víc demotivující, než že tu práci prostě nemůžete dodělat. Možná tak to, že víte že jste jen dočasná výpomoc přes Vánoce. Podle všeho přes 300 lidí. Čistky budou stát za to. Zmizím já, a pravděpodobně všichni, kteří mi dělali společnost. A do té doby se hodí každý, kdo aspoň trochu pracuje. Což byl pro mě signál, abych pracoval co nejméně.

Oběd byl jedno z největších pozlátek. Skoro dva měsíce zdarma. V automatech hezké ceny a kafe zdarma. Pro mě to znamenalo Big shock každou obědovou přestávku. Mimo ní byly dvě patnáctiminutové, ke které patřilo kafe. Průměr ratů (norem) byl 100%, tzn. 180 položek za hodinu na staré věži. Obvykle sem se pohyboval kolem 70%. Někdy víc, někdy míň. Ale pokud bych se snažil, byl bych možná na 90%. Pokud bylo kam zaskladňovat. Jinak řečeno, pokud jsem nechodil uličku po uličce cca půl hodiny, než jsem našel místo pro jednu bednu. Jednou jsem dostal i vynadáno, že mám jen 65 položek za hodinu. Když mě o patnáct minut později instruktor viděl, jak hledám prostor pro kávovar, už za mnou nepřišel. Největším rozptýlením byla samozřejmě společnost. Nezáleželo na ničem, pokud se s tím člověkem dalo mluvit. Velkou část místní fauny tvořili ty nejstereotypnější cikáni. Na slovo „more“ jsem si vybudoval averzi. Ale někteří z nich dělali i instruktory nebo dokonce manažery. A já si svoje lidi po krátké době našel. 10-hodinová směna totiž může utíkat opravdu pomalu. A u dialogů to neskončilo. Nejčastěji mi hrabalo po obědě. Měl jsem hodně energie a téměř nikdy jsem jí neinvestoval do práce. Nebo aspoň ne do svojí. Naproti tomu sem jednou přiběhl ke kolegyni a začal zaskladňovat za ní. Vozík s krabicema byl hotový za něco přes pět minut. Jindy sem se jen hádal s Lukášem. Byli jsme pověstný. Prý jako manželé. A občas stolkeři. A to jsme byli oba zadaný. Ale koukání po holkách bylo jen další rozptýlení. Po týdnu jsme znali jména a zatímco já rád jezdil za zadanou sweaperkou Míšou , Lukáš se snažil u kolegyně Míši. A to bych svojí přítelkyni nikdy nepodvedl. Ale Amazon byl jiný svět. Svět PRG2. Svět nekonečných uliček a vozíků. Doprovod bylo rádio, které pořád dokola hrálo nejnovější hity. Nenávidět je bylo pro mě pravidlem. Byl to svět, kde něco znamenali jen zaskladněné položky. Deset minut po stand upu a přesně na začátku a konci oněch dvou patnáctiminutových přestávek, jsme dostali přednášku, jejímž obsahem bylo obvykle oznámení o dalším zranění nějakého pracovníka, po kterém nám zopakovali bezpečnostní pravidla. Po směně jsem se dostal na pár hodin do normálního světa a pak zase zpět. Čtyři dny za sebou. Když jsme byli na školení, vyprávěli se historky o různých pokusech o krádeže. Jak si někdo vyměnil boty za nové, jak si týpek strčil telefon do zadku a první co ho prozradili byla tekoucí krev nebo jak odhalili i někoho, kdo se snažil vzít blbý kondomy. Zapůsobilo to skvěle. Jedna z mnoha manipulačních technik Amazonu. Na konci prvního týdne po směně mi Lukáš ukázal sluchátka. Nebyli jeho. Měli detektor kovu, ale sluchátka prošla. To bylo jeho rozptýlení. Měl jich tolik, že mi jedny dal, a já tak získal první značková sluchátka. Sám jsem se odvážil jen na jídlo. To se dost často dostalo do regálu s normálním zbožím. A když je před obědem morálka jde stranou. Ale byli to jen bonbóny. Vždycky pár kusů. Bylo by těžší najít někoho, kdo si na jídlo netroufne, než někoho kdo jo. Žaludky jsme si plnili skoro všichni. Kapsy jen někteří z nás. Osobně bych si netrufnul, ale bavilo mě přemýšlet, jak by to šlo. Na elektronická zařízení, která by neprošla detektorem jeden kluk našel ideální způsob. Tři kuřárny byly dole před vchodem a jedna nahoře u jídelny. Nikde jinde se v celém areálu kouřit nesmělo. Když chtěl člověk vyjít ven východem, musel projít přes detektor. To ale neplatilo o jídelně. Takže stačilo jen vymyslet, jak dostat zboží od shora dolů. Na horní kuřárně byli okna a hned pod nima dlouhá střecha. Ale na úplném kraji už byl prázdný prostor, který krásně vedl dolů. A mezi zídkou a oknem byla malá mezera. Takže stačilo najít správnou chvilku a telefon se dostal ven. Jeden člověk nahoře a jeden dole. Když nešla dole ochranka, nikdo nic neviděl. Chtělo to jen odvahu, dobré znamení že je vzduch čistý a postřeh na chytání telefonu. Párkrát jsem přemýšlel, jestli to tak někdo neudělal schválně. Nikdy jsem nepochopil, jak tu mezeru někdo mohl přehlédnout. A kdo odvahu neměl, mohl pořídit přítelkyni nové náušnice nebo si mít večer z čeho ubalit brko. A samozřejmě mnoho dalšího. Lukáš takhle pořídil dárky pro všechny. A když někdo jako Michal neměl odvahu vzít ani papírky, neměl problém mu to pronést. Roli v tom hrála jeho povaha a to kolik mu Michal dal cigaret. Já jsem ho o tolik nestáhl. Možná jsem jen neměl příležitost, protože jednoho dne prostě nepřišel a nikdo nevěděl proč. Párkrát sem zavtipkoval, že možná umřel. Můj vtip se nesetkal s pochopením. Stejně tak nikdo nechápal logiku vedení Amazonu. Já jsem na tom byl dobře, jezdil jsem z Prahy. Naproti tomu Lukáš z vesnice u Karlových Varů. A jeho finanční situace nebyla nejlepší. Takže i když byl dovoz z Varů zdarma, dostat se do Varů byl někdy oříšek. Následkem toho jednou nepřišel do práce, protože si při té štrece něco udělal s nohou a jednou rovnou zkolaboval, protože jel cestu na kole, když nestíhal. Jeho tlak byl někde kolem 180/95. Naďa zase hodinu čekala na zastávce na autobus. Ale když jste měli tři neomlouvené absence, následovala tzv. terminace. Jinak řečeno vykopli vás. Obdobně složité bylo stihnout tzv. fast start. Když jste do deseti minut nezaskladnili, šli jste na desk. Když jste nestíhali během krátkých přestávek, dostali jste výtku. Tři výtky = terminace. A doběhnout do kuřárny, zakouřit si a vrátit se, byla taky zátěž na nervy. Naďa se jednou skoro rozbrečela a prohlašovala "Já jdu domů.", protože jako první vozík měla krabice, které nešly zaskladnit. Na desku dostala jen ignoraci. Ale nedá se říct, že by se nenašla pozitiva. Jen jste si je museli zařídit sami. I když to bylo proti pravidlům, pravidelně jsem byl s někým v uličce a o něčem diskutoval. Dvakrát až třikrát denně nás někdo upozornil, že v uličce má být jen jeden vozík. Jeden z nás popojel do vedlejší uličky a s dalším vozíkem zase přijel k tomu druhému. Častá diskuse byla o sexu, masturbaci nebo smyslu života a osobních hodnotách. Prostě běžná rutina. Během druhého týdne jsem si dovedl představit, že bych chvíli v Amazonu vydržel. Už na školení bylo zmíněno, že s maturitou a angličtinou to člověk může dotáhnout výš. Čtvrtý týden sem dělal tzv. card runnera. Tzn. tahal sem vozíky. Tzn. deset hodin chůze. Tzn. absolutní pocit únavy druhý den, doprovázený bolestí břicha. Na ošetřovně se prvně zeptali, co jsem snídal. Energy drink, kafe a půlku chleba s řízkem. Plus trochu Pepsi. Po řadě vyděšených pohledů, doporučení změny životního stylu a prášku na to břicho, jsem byl poslán hodinu pít čaj v jídelně. To zabralo na břicho, ale na únavu ne. Dostat se domů z Dobrovíze byla další z mnoha zkoušek přežítí. Ale po hodině a půl ten autobus přece jen přijel. Pak stačila jen hodina cestování po Praze. Přibližně tehdy jsem věděl, že tady asi budoucnost nemám. To podpořilo zjištění, že povýšení je možné jen s protekcí. To mi řekla Míša, než jsem šel podruhé na ošetřovnu s břišní neurózou. Ještě jsem stačil poznat sweapera, který se po roce (a 200% ratech) dočkal povýšení, a pak znova zakladňoval. Když člověk ani nechce v práci vydržet, nepracuje vůbec. A po dvou návštěvách ošetřovny, velice nízkých ratech, chybách v zaskladňování a výtce za to, že jsem vozíkem přejížděl kolegyni Míšu mi bylo jasné, že pokud něco nenajdu do tří týdnů, stejně vyletím. Ne že by mě to mrzelo. Nezapomenutelný, poetický, zajímavý. To jsou asi nejvýstižnější slova. Byl to takový ten den, kdy od začátku víte, že něco bude jinak. Možná za to mohlo už to, že jsem hned ráno slyšel, že nejsou vozíky. Taková situace zatím nastala jen jednou a jejím následkem bylo několikahodinové sezení v kantýně dole. Samozřejmě proplacené. Takže když se nabízela dovolená nebo neplacené volno, nikdo z mého úzkého okruhu lidí si ho nevzal. Dostávat placeno za sezení, pokec a kafe zdarma, by se líbilo spoustě lidem co znám. Mezi další významné ranní informace patřilo mnoho výtek a pár vyhazovů. Amazon se trochu přecenil a nabral moc lidí. Málo vozíků mělo být celý týden. Věděl jsem, že pro mě to může znamenat dvě věci. Vyhazov nebo placenou pohodu a klid. Odpověď byla dole, na stole mojí agentury. Lukáš rozšířil svůj byznys. Už nebral věci do rozkroku podle toho co se hodilo, ale podle toho, co potřeboval. Pracoval na objednávku. Obrovský sluchátka, kterým jsem vždycky říkal "bedny na hlavě", se taky vešly do jeho rozkroku. Od zadku, přes hráz, ke koulím. A i když si stěžoval na bolest, vidět nebyly. Jeho objednací list byl větší, takže jsem ho měl upozornit, kdybych viděl handsfree. A kolegů ubývalo. Lukáš sice stále pozoroval instruktorku, ale uličky se začali vyklízet. A vozíků na zaskladňování ubývalo. Ubývaly celou první čtvrtinu směny. Lukáš šel vyložit náklad, co měl v trenýrkách do skříňky a já zamířil nahoru v naději, že zjistím, že všichni sedí v kantýně a já tam tudíž budu moct zamířit taky. Nahoře mi informace potvrdila Naďa. Bylo zvláštní, že mě Lukáš nepřišel nahoru stáhnout o cigáro, ale dole bylo lidí na stáhnutí dost. Když nebyl u vozíku ani ve chvíli, kdy jsem já dodělával svůj a mířil do kantýny, situace mi byla poměrně jasná. A jistě jsem to věděl, když byl jeho vozík, stále ve stejném stavu a na stejném místě i na konci. Ale jinak bylo veselo. Kafe a lidská společnost placená přibližně stovkou na hodinu. Chyběl jen Lukáš. Ale já vždycky rád říkal, že lidi jsou nahraditelní. Odešel Lukáš, vrátil se Michal. Prý to byl zánět nosohltanu. Přišel rovnou za náma, protože tři hodiny čekal, než ho pustí. Když nebyl tři týdny v práci, jeho badge byl zablokován. Po hodině sezení ho pustili do skříňky pro drobné, což se hodilo, protože přinesl svědectví, jak Lukáš mluví s několika policajty. A mě na cígo nepustili. Když konečně nastal čas přestávky na oběd, řekl jsem si, že se dojdu rozloučit s kamarádem. Nahoře sice byly ty sluchátka vystlaný molitanem, ale to nezabránilo kovové konstrukci, aby na sebe vzorně upozornila u detektoru. Ale měl štěstí. Jen 5000,- pokuta. Mohl to mít za deset nebo mít záznam za porušení pracovní kázně. Jeho nepříjemnou finanční situaci ale tenhle incident zrovna nevyřešil. Měli jsme zrovna noční, tudíž měl na tý sedačce sedět až do rána, než měla jet svozová doprava zdarma. Po obědě sem byl povolán na novou věž. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl sám, a tudíž neměl s kým mluvit, mi tyhle dvě hodiny předvedli, proč tuhle práci nesnáším. Ale měl jsem plán B pro tyhle situace. Vždycky jsem se rád procházel a bylo mi jedno, že jsem za dvě hodiny vyskladnil sotva tři malé bedny s knížkama. Stejně jsem byl spíš zklamán, když sem za raty dostal jen výtku a ne rovnou vyhazov. Ale dokázal jsem vymyslet, jak se dostat ze své nudné situace. I když mi nechtěli dát na poslední dvě hodiny dovolenou, neplacené volno jsem bral taky. Koneckonců, rozdíl dvou stovek ve výplatě snad ani nepoznám. A proč si ty poslední chvíle s Lukášem neužít? Vzhledem k pevnému rozřazení lidí na starou a novou věž, mě stejně čekala už jen neuvěřitelná nuda a zabíjení času, než mě konečně vyhodí. Naďa pryč, Míša pryč, hrozná nuda. Když jsem přišel, Lukáš mě rychle vyslal pro kafe a stáhnul o cígo. Skoro bych řekl, že mi bude chybět. Seděl tam s cikánem, který už moc sympaticky nepůsobil. I když mě to tam bavilo, na stole čekala výpověď na můj podpis. Přišli pro mě hezky až před vchod. První mě napadlo, že dostanu pár otázek ohledně Lukášova byznysu. Pak že mi nesou áčko. No prý nízké raty. Čekala tam na mě už deset dní. Ani jsem neprotestoval a podepsal. U vyklízení skříňky jsem předstíral smutného a pak se šel radovat. Cítil jsem se, jako by mě propustili z vězení. Ale táta by neměl radost, že jsem z něj utekl, i když ještě nemám nic jiného. To je ta potřeba peněz. Ani Lukáše ani cigána to nepřekvapilo. Zato mi řekli, že mi mobil, který jsem tam nechal Lukášovi, aby si přečetl mou povídku, mu vzal securiťák, s obavou, že je kradený. Naletěl jsem a zařval, že telefon je můj. Všichni jsme se zasmáli a cikán už nedostal cigáro. Byl to jeho nápad. Když jsem se smíchem oznamoval ostatním průběh poslední půl hodiny, moc pochopení jsem nedostal. I když to tam všichni nesnášeli, práci ztratit nechtěli. Michal chtěl podnikat a byl tam jen aby mu dali úvěr, Naďa byla pracovitá a Míša chtěla peníze. A jak řekla Maruška: Je až moc dobře placená.