Brouk

Bylo to zvláštní. Tak dlouho jsem mu utíkal, až jsem mu skočil přímo do pasti.

Z ničeho nic, když jsem v klidu sledoval film, jsem ho ucítil. Nebyla to bolest. Jen o sobě dával vědět. Vždycky začal zlehka. Jako kdyby mě chtěl vyzvat na souboj dvoumetrový robot, který chrlí oheň a síru.

Zlehka se pohyboval po mém mozku. Musel upoutat pozornost.

Trvalo to tak půl hodiny. Snažil jsem bojovat. Ale když máte v hlavě brouka, jak máte bojovat? Čím víc ho chcete odstranit, tím je to horší. Pohání ho to.

Pak prorazil díru přímo do mého mozku. Teď už nešlo bojovat. Nemělo to smysl ani logicky, ani instinktivně.

Řádil. Razil si cestu každou částečkou mojí hlavy. Jako když Pacman v labyrintu sbírá všechny důležité předměty. Sežere je. Pohltí je tak, že prostě zmizí.

Kolik mi toho zbylo?

Instinktivní reakce - panika.

Když máte nefunkční mozek, samozřejmě nefunguje ani vaše tělo. A ten brouk už všechno sežral.

Klepal jsem se. Srdce mi bušilo tak, že jsem měl pocit že mi vyletí z hrudi, rozstříkne se o zeď a zbude z něj jen krvavý flek na zdi.

Kéž by to byl infarkt.

Nemohl jsem dýchat a nemohl jsem přestat myslet na brouka.

Kladl larvy. Kousek po kousku, jednu po druhé. Aby mě zničil.

Já už jsem brečel.

V mém mozku už nic nezbylo. Jen bolest, beznaděj a bezmoc.

Hrál si s mýma nervama. Všechny drobné neurotransmitery i nervy mi prokousával. Cítil jsem se, jako kdyby mi do žaludku řezala kudla.

Jako by to byla strategie.

Instinktivní reakce - sebevražedné myšlenky.

Obcházel jsem svojí místnost kolem dokola. Za neustálého zvuku pohybu brouka i jeho larev, jsem mlátil do zdi, dokud na ní nebyl krvavý otisk mých kloubů. Krev z nich tekla pomalu, jen dva malé vodopády. Cítil jsem bolest v kloubech, místo nesnesitelné bolesti všude po těle.

Klouby mi vrzaly.

A on neskončil. On nikdy neskončí. Čím déle tam je, tím je vše horší.

Prosil jsem. Rval jsem si vlasy. Brečel jsem. Realita byla dál a dál. Všechno už přestalo dávat smysl.

Tou dobou už mi tekla krev i z kloubů na druhé ruce. Ale já už nic necítil. Nic kromě brouka, který vyhlodává zbytky mého mozku, a nahrazuje je svými larvami. Až už tam budou jenom oni. Navždy.

Zoufalí lidé, dělají zoufalé věci.

Jak se dá zbavit brouka? Jak ho dostat z hlavy? Odpovědi nikde. Zbyla jen zbraň.

Tak sem jí vzal. Otočil jsem jí proti sobě.

Z poslední desetiny mého mozku jsem dokázal zmáčknout spoušť.

Chtělo to hodně střel. Jednu po druhé, za každého brouka a každou larvu, které si chtějí v mém mozku užít pár generací.

A hlava byla prázdná.